Den nezávislosti (Spojené státy americké) 

Kontemplace zdaleka není jen jednou z věcí, které křesťané dělají: je klíčem k modlitbě, liturgii, umění a etice, klíčem k podstatě obnoveného lidství, které je schopno vnímat svět a ostatní subjekty ve světě svobodně - svobodně od návyků orientovaných na sebe, na získávání a z nich pramenícího pokřiveného chápání.-Rowan Williams, Svatý život 

Autorka Cassidy Hallová se zamýšlí nad paradoxní svobodou, kterou zažívá prostřednictvím kontemplativního rituálu: 

Rutiny a rituály mohou také splývat. Ranní šálek kávy se stává posvátným procesem pohybu a pauz, smyslů a klidu. Večerní procházka přejde v meditativní trans pozorování kachen v nedalekém rybníku. Moje rutina se stává rituálem ve chvíli, kdy cítím vnitřní poklonu k propletení okamžiku se svatostí, s všímavostí, s láskou, úžasem a bázní. V rituálu jsem zakořeněn a pozván, abych se ponořil hlouběji do prostoru sebe sama a svého vlastního rozvíjení. Vědomý posun uznání mě přivádí do většího prostoru, otázek a zvědavosti. Bez svých rutin a rituálů - a bez toho, že by se mé rutiny čas od času měnily v rituály - bych asi nebyla tak živá a probuzená k vlastní osobnosti....  

Rituál mi také často nabízí jakýsi nevysvětlitelný pocit svobody. Při cestách do trapistických klášterů jsem často pociťoval zvláštní pocit svobody. Když jsem sedmkrát denně slyšel zvony svolávající komunitu k modlitbě, připadalo mi to jako návrat domů. Hodiny práce spojené s modlitbou mi dávaly pocit rytmu, který mě uklidňoval. Ironie - rituály mi připadají jako láskyplná svoboda - se neztratila. Když rituál přichází jako pozvání, jako volba zapojit se nebo nezapojit, hranice se rozšiřují, protože je přítomna svoboda. A z tohoto místa, kde se rituál setkává se svobodou, se může neustále prohlubovat náš vztah k sobě samému, k druhým a k Bohu. [1] 

Bývalý canterburský arcibiskup Rowan Williams se zamýšlí nad významem rytmu či "pravidla" života v benediktinské spiritualitě:  

Myšlenka, že veškerý čas může být posvěcen - tedy že čas, který můžeme instinktivně považovat za neproduktivní, čekací nebo rutinní činnost, je nezbytný pro náš růst ke křesťanské a lidské zralosti. Důležité je, jak trávíme čas, který považujeme za nepodstatný. Nejde jen o známé benediktinské spojení laborare a orare [pracuj a modli se], ale o širší závazek k životu podle "pravidla", k životu, který považuje za samozřejmé, že každý aspekt dne je součástí jediné nabídky.... 

Lidský život Krista je v každém okamžiku otevřený božskému; nejde o to, že by se Bůh Slovo ráčil usídlit v těch částech našeho života, které považujeme za důležité, úspěšné nebo výjimečné. Každý aspekt Ježíšova lidství a každý okamžik jeho života je prostoupen božskou identitou, takže má-li být náš život obrazem jeho života, musí usilovat o stejný druh nepřetržité průzračnosti. [2] 

Independence Day (United States) 

Contemplation is very far from being just one kind of thing that Christians do: it is the key to prayer, liturgy, art and ethics, the key to the essence of a renewed humanity that is capable of seeing the world and other subjects in the world with freedom—freedom from self-oriented, acquisitive habits and the distorted understanding that comes from these. —Rowan Williams, Holy Living 

Author Cassidy Hall considers the paradoxical freedom she experiences through contemplative ritual:  

Routines and rituals can also meld together. The morning cup of coffee becomes a sacred process of movement and pauses, senses and stillness. The evening walk shifts into a meditative trance of watching the ducks in the nearby pond. My routines become rituals the second I sense an internal bow to the moment’s entanglement with holiness, with mindfulness, with love, wonder and awe. In ritual, I am rooted and invited to dive deeper into the expanse of myself and my own unfolding. The mindful shift of acknowledgment takes me into more spaciousness, questions, and curiosities. Without my routines and rituals—and my routines shifting into rituals from time to time—I don’t think I’d be as alive and awake to my own personhood.…  

Ritual also frequently offers me some inexplicable sense of freedom. While traveling to Trappist monasteries, I often felt a strange sensation of freedom. Hearing the bells calling the community to prayer seven times a day felt like a homecoming. The hours of work combined with prayer gave me a sense of rhythm that soothed me. The irony—of rituals feeling like a loving freedom—is not lost on me. When ritual comes as an invitation, a choice to engage or not engage, limits are expanded because freedom is present. And from this place, where ritual meets freedom, our relationship to self, others, and the Divine can be continually deepened. [1] 

Former Archbishop of Canterbury Rowan Williams considers the importance of a rhythm or “rule” of life in Benedictine spirituality:  

The idea that all of time can be sanctified—that is, that the time we may instinctively consider to be unproductive, waiting or routine activity, is indispensable to our growth into Christian and human maturity. How we spend the time we think is insignificant is important. It is not only the well-known Benedictine union of laborare and orare [work and pray], but the wider commitment to a life under “rule,” a life that takes it for granted that every aspect of the day is part of a single offering.… 

Christ’s human life is open to the divine at every moment; it is not that God the Word deigns to take up residence in those parts of our lives that we consider important or successful or exceptional. Every aspect of Jesus’ humanity and every moment of his life is imbued with the divine identity, so that if our lives are to be images of his, they must seek the same kind of unbroken transparency. [2]