Zemřu jasem a Duchem svatým.
-Thomas Merton

Otec Richard zdůrazňuje krásnou svobodu, která vzniká, když do středu svého života postavíme kontemplaci: 

Myslím si, že spojení lidské činnosti z kontemplativního středu je největší formou umění. Když se činnost a kontemplace spojí, máme větší krásu, symetrii a proměnu - život a jednání, které ve své podstatě jiskří a uzdravují, i když stín je stále přítomen.  

Kontemplace čeká na okamžiky, vytváří chvíle, kdy se vše může stát tichou modlitbou. Odmítá samotné rozlišení mezi činností a klidem. Kontemplace je v podstatě nedvojné vědomí, které překonává rozdíly mezi mnou a Bohem, vnějším a vnitřním, buď a nebo, já a ty.  

Důvod, proč je opravdová kontemplace v akci stále poněkud vzácná, spočívá v tom, že většina z nás, a to i a především v náboženství, je expertem na dualistické myšlení. A tento omezený nástroj myšlení se pak snažíme používat pro modlitbu, problémy a vztahy. Nemůže nás to dostat příliš daleko. Ironií "vědomí" ega je, že vždy vylučuje a eliminuje nevědomí - což znamená, že vlastně vůbec není vědomé! Ego trvá na vědění a jistotě; odmítá veškeré nevědění. Většina lidí, kteří si myslí, že jsou plně vědomí (čti "chytří"), má nad svým nevědomím olověný poklop. To jim dává kontrolu, ale málokdy soucit nebo moudrost.  

Vede nás vpřed jas, "větší silové pole", které zahrnuje negativní, problematické, obtížné, neznámé - to, čemu ještě nerozumíme, tajemství, kterým Bůh vždy je. Jasnost nic nevylučuje ani nepopírá. 

Nemůžeme růst ve velkém umění, integrativním tanci akce a kontemplace, bez silné tolerance k nejednoznačnosti, schopnosti připustit, odpustit a ovládnout určitou míru úzkosti a ochoty nevědět - a ani vědět nepotřebujeme. Takto si dovolíme a setkáme se s Tajemstvím. 

To ovšem můžeme udělat pouze tehdy, když nás Někdo Jiný drží jako velký Milenec, zbavuje nás strachu, koná poznání a uspokojuje naši touhu. Pokud tomuto Někomu Jinému dovolíme, aby nás objal, vrátíme se do svého akčního života s novou vitalitou, ale nyní to bude hladký, Jediný tok. Nebudete to "už vy", kdo jedná nebo uvažuje, ale Život Někoho, kdo ve vás nyní žije a jedná za vás, s vámi a jako vy (viz Galatským 2,20)! 

Od té chvíle už ani nezáleží na tom, zda jednáme, nebo rozjímáme, kontemplujeme, nebo konáme, protože obojí bude uvnitř Jednoho proudu, který stále a navždy miluje a uzdravuje svět. Křesťané by to nazvali samotným proudem života, který je Trojicí. "Žijeme, pohybujeme se a máme své bytí" (Sk 17,28) uvnitř tohoto jediného věčného života a lásky, která nikdy nepřestává dávat a přijímat. Takto "umíráme jasem a Duchem svatým". [To je největší umění.  

I die by brightness and the Holy Spirit.
—Thomas Merton 

Father Richard emphasizes the beautiful freedom that arises when we place contemplation at the center of our lives: 

I believe that the combination of human action from a contemplative center is the greatest art form. When action and contemplation are united, we have greater beauty, symmetry, and transformation—lives and actions that inherently sparkle and heal, though the shadow is still present.  

Contemplation waits for the moments, creates the moments, where all can be a silent prayer. It refuses the very distinction between action and stillness. Contemplation is essentially nondual consciousness that overcomes the gaps between me and God, outer and inner, either and or, me and you.  

The reason why the true contemplative-in-action is still somewhat rare is that most of us, even and most especially in religion, are experts in dualistic thinking. And then we try to use this limited thinking tool for prayer, problems, and relationships. It cannot get us very far. The irony of ego “consciousness” is that it always excludes and eliminates the unconscious—which means it is actually not conscious at all! Ego insists on knowing and being certain; it refuses all unknowing. Most people who think they are fully conscious (read, “smart”) have a leaden manhole cover over their unconscious. It gives them control but seldom compassion or wisdom.  

We are led forward by brightness, a “larger force field” that includes the negative, the problematic, the difficult, the unknown—that which we do not yet understand, the Mysteriousness that God always Is. Brightness does not exclude or deny anything. 

We cannot grow in the great art form, the integrative dance of action and contemplation, without a strong tolerance for ambiguity, an ability to allow, forgive, and contain a certain degree of anxiety, and a willingness to not know—and not even need to know. This is how we allow and encounter Mystery. 

Of course, we can only do this if Someone Else is holding us as a great Lover, taking away our fear, doing the knowing, and satisfying our desire. If we can allow that Someone Else to embrace us, we will go back to our life of action with new vitality, but it will now be smooth, One Flow. It will be “no longer you” who acts or contemplates but the Life of One who lives in you now acting for you and with you and as you (see Galatians 2:20)! 

Henceforth, it does not even matter whether we act or contemplate, contemplate or act, because both will be inside the One Flow, which is still and forever loving and healing the world. Christians would call it the very flow of life that is the Trinity. We “live and move and have our being” (Acts 17:28) inside of this one eternal life and love that never stops giving and receiving. This is how we “die by brightness and the Holy Spirit.” [1] This is the greatest art form.