Monstráti by měli vždy pečlivě pěstovat mlčení.
Svatý Benedikt, Řehole, kapitola 42

Pro Richarda Rohra je mlčení základem, na němž můžeme stavět svůj život: 

Ticho není jen to, co se odehrává kolem slov a pod obrazy a událostmi. Má svůj vlastní život. Je to fenomén s téměř fyzickou identitou. Je to bytost sama o sobě, k níž se můžeme vztahovat. Filozoficky bychom řekli, že bytí je tou základní vlastností, která předchází všem ostatním atributům. Když se vztahujeme k holému bytí věci, učíme se ji poznávat v jejím jádru. Ticho je jaksi v samém základu veškeré skutečnosti. Je to to, z čeho vychází veškeré bytí a k čemu se všechny věci vracejí.  

Ticho všemu předchází, vše podepírá a zakládá. Nemůžeme o něm uvažovat jen jako o náhodě nebo jako o něčem nepotřebném. Pokud se nenaučíme v něm žít, jít tam, setrvávat v tomto odlišném fenoménu, ostatní věci - slova, události, vztahy, identity - se stanou spíše povrchními, bez hloubky a souvislostí. Ztrácejí smysl, a tak nakonec hledáme další události a situace, které musí stále více obsahovat stále větší podněty, více vzrušení a více barev, aby dodaly naší ze své podstaty nudné a nezajímavé existenci životní znamení. Skutečně, ty nejjednodušší a nejzbytečnější věci nám paradoxně mohou přinést největší štěstí - pokud je jako takové respektujeme. Ticho je podstatou jednoduchosti a oproštěnosti.

Ticho musíme prožívat jako živou přítomnost, která je sama o sobě prvotní a prapůvodní, a všechny ostatní věci - nyní hluboce prožívané - pak vidět uvnitř této nádoby. Ticho není jen nepřítomnost, ale také přítomnost. Ticho obklopuje každou událost "vím" pokorným a trpělivým "nevím". Chrání autonomii a důstojnost událostí, osob, zvířat a všech věcí.  

Musíme najít způsob, jak se na toto místo vrátit, jak v něm žít, jak v něm setrvat v místě vnitřního ticha. Vnější ticho znamená jen velmi málo, pokud neexistuje hlubší vnitřní ticho. Vše ostatní se jeví mnohem jasněji, když se objeví nebo vynoří z předchozího ticha. Když používám slovo objevit se, myslím tím, že ticho nabývá skutečnosti, podstaty, významu nebo smyslu. Bez ticha kolem věci, která je tajemstvím, může být obtížné najít trvalý význam. Bylo by jen další událostí ve sledu stále rychlejších událostí, kterým říkáme náš život.

Bez ticha své zážitky skutečně neprožíváme. Máme mnoho zážitků, ale ty nemají moc nás změnit, probudit, dát nám tu radost nebo "pokoj, který svět nemůže dát", jak říká Ježíš (Jan 14,27).  

Monastics should diligently cultivate silence at all times. 
—St. Benedict, Rule, chapter 42 

For Richard Rohr, silence is a foundation upon which we can build our lives: 

Silence is not just that which happens around words and underneath images and events. It has a life of its own. It’s a phenomenon with an almost physical identity. It is a being in itself to which we can relate. Philosophically, we would say being is that foundational quality which precedes all other attributes. When we relate to the naked being of a thing, we learn to know it at its core. Silence is somehow at the very foundation of all reality. It is that out of which all being comes and to which all things return.  

Silence precedes, undergirds, and grounds everything. We cannot just think of it as an accident, or as something unnecessary. Unless we learn how to live there, go there, abide in this different phenomenon, the rest of things—words, events, relationships, identities—become rather superficial, without depth or context. They lose meaning, so we end up searching for more events and situations which must increasingly contain ever-higher stimulation, more excitement, and more color to add vital signs to our inherently bored and boring existence. Really, the simplest and most stripped-down things ironically have the power to give us the greatest happiness—if we respect them as such. Silence is the essence of simple and stripped down.   

We need to experience silence as a living presence which is primordial and primal in itself, and then see all other things—now experienced deeply—inside of that container. Silence is not just an absence, but also a presence. Silence surrounds every “I know” event with a humble and patient “I don’t know.” It protects the autonomy and dignity of events, persons, animals, and all things.  

We must find a way to return to this place, to live in this place, to abide in this place of inner silence. Outer silence means very little if there is not a deeper inner silence. Everything else appears much clearer when it appears or emerges out of a previous silence. When I use the word appear, I mean that silence takes on reality, substance, significance, or meaning. Without silence around a thing, which is a mystery, it can be difficult to find a meaning that lasts. It’s just another event in a sequence of ever-quicker events, which we call our lives.  

Without silence, we do not really experience our experiences. We have many experiences, but they do not have the power to change us, to awaken us, to give us that joy or “peace that the world cannot give,” as Jesus says (John 14:27).