Ve své knize Liberation and the Cosmos, členka fakulty CAC Dr. Barbara Holmesová konstruuje imaginární rozhovory mezi různými předky a aktivisty ve víře. Zde si představuje rozhovor mezi pedagožkou Mary McLeod Bethuneovou (1875-1955) a reverendem Dr. Martinem Lutherem Kingem Jr (1929-1968) o léčivé síle slz: 

Bethuneová: Pláč je potřebný jako očistný rituál a příprava na to, co teprve přijde. Je to krok v procesu osvobození, který nebyl nikdy dokončen..... Generace, které následovaly po otroctví, plakaly po celý svůj život; jen se rozhodly, že to budou dělat uvnitř. Jejich duše jsou poseté solí neuvolněných slz.

Král: Šeptaná naděje, která se ozývá v každém nářku a výkřiku úzkosti, spočívá v tom, že problémy tohoto světa nejsou koncem příběhu. Nyní vidíme skrze temné sklo, a ne tváří v tvář [1. Korintským 13,12]. Tato generace je zaplavena čtyřiadvacetihodinovými zpravodajskými stanicemi, které přinášejí bolest světa do vašich obývacích pokojů. Přesto se zdá, že vaše životy v západních společnostech pokračují beze změny. Jste zaplaveni zprávami o katastrofách a smrti, přesto se i ve svém soucitu zdá, že jste vzdáleni a odděleni od drsného a hrůzného dění ve světě.... Zapomněli jsme, jakým darem může být nářek....

Bethune: Proto je mou výzvou příští generaci, aby si znovu osvojila možnost skutečné radosti prostřednictvím léčivé praxe nářku. Navrhuji, abychom plakali s těmi, kdo pláčou, abychom naříkali nad škodami, které byly způsobeny naším jménem a našima rukama..... Naléháme na příští generaci, aby nářek fungoval jako uvolňovací ventil pro nahromaděný vztek a generační frustraci, aby nářek sloužil jako učební pomůcka pro děti a aby čas útěchy, který následuje po nářku, umožnil stmelit společenství navzdory jeho rozdílům..... Slibuji vám, že slzy mohou být revoluční....

Král: Je to právě nářek komunity, který vede k uzdravení. Může se zdát, že je vás málo, že nemáte sílu ani prostředky k překonání systémů útlaku a smrti. Vše, co máte, jsou modlitby, víra a odvaha. Přesto jen s nimi a s Bohem, který nás nikdy nenechává samotné, musíte jednat.  

Společný nářek otevírá možnost vyprávět uzdravující příběhy. Prostřednictvím Bethuneho hlasu Holmes poukazuje na současné verze "griotů", potulných ústních historiků a vypravěčů ze západní Afriky:  

Bethune: Výzva k nářku není výzvou k truchlení nebo smutku. Je to výzva k rituálnímu přeorientování. Se slzami nebo bez nich je nářek společným aktem kosmologické angažovanosti. Předkové na africkém kontinentu to věděli..... V této nové generaci jsou mezi vámi grioti. Jsou to básníci, bubeníci, kazatelé a zpěváci. Najdete je ve všech oblastech života a čekají, až budou moci psát a sdílet příběhy, které se vzpírají spiknutí mlčení, jež prostupuje současnou dobou.  

In her book Liberation and the Cosmos, CAC faculty member Dr. Barbara Holmes constructs imagined conversations between varied ancestors and activists in faith. Here she envisions a conversation between educator Mary McLeod Bethune (1875–1955) and Rev. Dr. Martin Luther King Jr. (1929–1968) on the healing power of tears: 

Bethune: Lament is needed as a ritual of cleansing and preparation for what is yet to come. It is a step in the process of liberation that was never completed…. The generations that have followed slavery have been crying throughout their lifetimes; they have just chosen to do it on the inside. Their spirits are riddled with the salt of unreleased tears. 

King: The whispered hope that echoes through every wail and cry of anguish is that the troubles of this world are not the end of the story. Now we see through a glass darkly and not face to face [1 Corinthians 13:12]. This generation is inundated with twenty-four-hour news stations that bring the pain of the world into your living rooms. Yet, your lives in Western societies seem to go on unchanged. You are inundated with news of disaster and death, yet even in your compassion, you seem distanced and detached from the grit and horror going on in the world.… We have forgotten the gift that lament can be.… 

Bethune: That is why my call to the next generation is to reclaim the possibility of real joy through the healing practice of lament. I am suggesting that we weep with those who weep, that we moan over the harm done on our behalf and by our hands…. We are urging the next generation to allow lament to act as a release valve for pent-up rage and generational frustration, to use lament as a teaching device for the children, and to allow the time of comfort that follows lament to knit the community together despite its differences…. I promise you that tears can be revolutionary.…   

King: It is the lament of the community that leads to healing. It may seem that you are few in number, that you don’t have the strength or means to overcome systems of oppression and death. All you have are prayers, faith, and courage. Yet, with this alone and the God who never leaves us alone, you must act.  

Communal lament opens the possibility for healing stories to be told. Through Bethune’s voice, Holmes points to contemporary versions of “griots,” traveling oral historians and storytellers from West Africa:  

Bethune: The call for lament is not an invitation to moping or sadness. It is a call for ritual reorientation. With or without tears, lament is a communal act of cosmological engagement. Ancestors on the continent of Africa knew this…. There are griots among you in this new generation. They are poets, drummers, preachers, and singers. They are found in every walk of life, and they are waiting to write and share the stories that defy the conspiracy of silence that pervades this present age.