Richard Rohr si všímá lekcí o zármutku a nářku, které si můžeme vzít z knihy Job: 

V Hebrejských písmech nacházíme Joba, který prožívá některé běžné emoce smutku, včetně popírání a hněvu. Prvních sedm dní Jóbova pobytu na "hromadě hnoje" (Job 2,8) bolesti tráví v tichu, které bychom mohli nazvat šokem nebo popřením. Pak se v něm ozve hněv; ve verši za veršem Job křičí a proklíná Boha. V podstatě říká: "Tento takzvaný život, který mám, není ve skutečnosti život, Bože, je to smrt. Tak proč bych se měl radovat z toho, že jsem se narodil?"  

Možná někteří z nás to zažili - byli tak zranění a zrazení, tak zničení svými ztrátami, že opakujeme Jobovo zvolání o dni, kdy se narodil: "Kéž by ten den byl temný. Ať na něj Bůh na výsostech nemyslí, ať na něj nesvítí žádné světlo. Ať si ho za svůj vezme mrak a hluboký stín" (Job 3,4-5). Je to krásný, poetický obraz. Říká: "Odstraňte ten den. Učiň, aby to nebyl den světla, ale temnoty. Ať nad ním visí mraky, ať se na něj snese zatmění". Tam, kde Bůh v knize Genesis říká: "Budiž světlo", Job trvá na tom, že "ať je tma". Den nestvoření, den proti stvoření. Asi bychom museli zažít opravdovou depresi, zradu nebo křivdu, abychom takový pocit pochopili. 

V každém z nás je část, která tento smutek cítí a vyslovuje. Díkybohu ne každý den. Ale pokud jsme ochotni cítit bolest světa a podílet se na ní, část z nás takovým zoufalstvím trpí. Chceme-li kráčet s Jobem, s Ježíšem a solidárně s velkou částí světa, musíme dovolit milosti, aby nás tam vedla, jak se projeví události života. Věřím, že právě to znamená připodobnění se Kristu (Římanům 8,29).  

Musíme procházet jednotlivými fázemi prožívání, a to nejen poslední smrti, ale i všech předchozích malých (i ne tak malých) smrtí. Pokud tato citová stádia obejdeme snadnými odpověďmi, jediné, co udělají, je, že na sebe vezmou hlubší podobu převleku a vyjdou najevo jiným způsobem. Mnoho lidí se to naučí těžkou cestou - skrze deprese, závislosti, podrážděnost a špatně směrovaný hněv - protože odmítají nechat svým emocím volný průběh nebo najít nějaké vhodné místo, kde by se o ně mohli podělit. Job se nebojí cítit své pocity. Jedná a vyslovuje je. Emoce by měly mít volný průběh. Nejsou správné nebo špatné; jsou pouze ukazatelem toho, co se děje. 

Jsem přesvědčen, že lidé, kteří hluboce necítí, nakonec ani hluboce nevědí. Jen díky tomu, že je Job ochoten cítit své emoce, je schopen se vypořádat s tajemstvím ve své hlavě, srdci a nitru. Chápe celostně, a proto se jeho prožívání zármutku stává celistvým a svatým.

Richard Rohr notes the lessons on grief and lament we can learn from Job: 

In the Hebrew Scriptures, we find Job experiencing some of the common emotions of grief, including denial and anger. The first seven days of Job’s time on the “dung heap” (Job 2:8) of pain are spent in silence, what we might call shock or denial. Then he taps into anger; in verse after verse Job shouts and curses at God. He says, in effect, “This so-called life I have is not really life, God, it’s death. So why should I be happy about being born?”  

Perhaps some of us have been there—so hurt and betrayed, so devastated by our losses that we echo Job’s cry about the day he was born, “May that day be darkness. May God on high have no thought for it, may no light shine on it. May murk and deep shadow claim it for their own” (Job 3:4–5). It’s beautiful, poetic imagery. He’s saying: “Uncreate that day. Make it not a day of light, but darkness. Let clouds hang over it, eclipse swoop down on it.” Where God in Genesis speaks “Let there be light,” Job insists “Let there be darkness.” A day of uncreation, of anti-creation. We probably have to have experienced true depression, betrayal, or injustice to understand such a feeling. 

There’s a part of each of us that feels and speaks that sadness. Not every day, thank goodness. But if we’re willing to feel and participate in the pain of the world, part of us will suffer that kind of despair. If we want to walk with Job, with Jesus, and in solidarity with much of the world, we must allow grace to lead us there as the events of life show themselves. I believe this is exactly what we mean by conformity to Christ (Romans 8:29).  

We must go through the stages of feeling, not only the last death but all the earlier little (and not-so-little) deaths. If we bypass these emotional stages by easy answers, all they do is take a deeper form of disguise and come out in another way. Many people learn that the hard way—through depression, addictions, irritability, and misdirected anger—because they refuse to let their emotions run their course or to find some appropriate place to share them. Job is unafraid to feel his feelings. He acts and speaks them out. Emotions ought to be allowed to run their course. They are not right or wrong; they are merely indicators of what is happening. 

I am convinced that people who do not feel deeply finally do not know deeply either. It is only because Job is willing to feel his emotions that he is able to come to grips with the mystery in his head and heart and gut. He understands holistically and therefore his experience of grief becomes both whole and holy.