Grace Ji-Sun Kim a Graham Hill vyzývají křesťany, aby se vydali cestou nářku, jehož součástí je i zpověď. 

Emmanuel Katongole se ve své knize Zrcadlo církve zamýšlí nad rwandskou genocidou…. Před rwandskou genocidou byla většina Rwanďanů křesťany. Přesto v roce 1994, počínaje velikonočním víkendem, [Katongole píše] "křesťané zabíjeli jiné křesťany, často ve stejných kostelech, kde se společně modlili…. Nejchristianizovanější země Afriky se stala místem nejhorší genocidy." [1] ...  

Při úvahách o rwandské genocidě Katongole říká: "Vzkříšení církve začíná nářkem."

"Vzkříšení církve začíná nářkem". [2] To je pro mnohé Američany a další obyvatele západních zemí těžko pochopitelné. Naše kultura nás učí zaujímat triumfalistický a na úspěch orientovaný postoj. Tím se vyhýbáme nářku. Američané mají sklon k rychlým krokům, kterými se snaží věci napravit, a my často potřebujeme nejprve naříkat, truchlit a smutnit, abychom plně prožili a pochopili, co se stalo. V případech nespravedlnosti a krutostí, jako je genocida, je jedinou skutečnou reakcí, kterou můžeme zpočátku mít, nářek. Písmo nás učí, že nemůžeme směřovat k naději, pokoji, proměně a smíření, aniž bychom prošli smutkem, truchlením, lítostí a nářkem.... 

Lament je demonstrativní, silné a společné vyjádření hlubokého zármutku, bolesti, smutku a lítosti. Pláč a pokání se zabývají otázkami srdce. Dláždí cestu k vnější změně. Pláč je osobní i společnou reakcí na mnoho věcí: zlo, hřích, smrt, újmu, diskriminaci, nerovnost, rasismus, sexismus, kolonizaci, útlak a nespravedlnost. Jde o truchlení nad bolestnou, potupnou nebo smutnou situací, o vyznání hříchu a spoluviny a o smutek, o volání Boha, aby zasáhl a situaci změnil. Nakonec je nářek o vzdávání díků a chvály Bohu s vědomím, že Bůh zasáhne a přinese změnu, naději a obnovu. 

Tyto lamentace od Kima a Hilla nabízejí křesťanům ve Spojených státech způsoby, jak uznat a zarmoutit nespravedlnost:  

Náříkáme nad vykořisťováním a ničením životů a komunit černochů, nad zneužíváním základních lidských práv a nad systémovou nespravedlností, která se projevuje v policejních, soudních, vzdělávacích, ekonomických, sociálních a dalších systémech a strukturách.... 

Lamentujeme nad korupcí politiků, policejních složek a bankéřů; nad vojenskými intervencemi a militarizací společnosti a policejních složek; nad bezohlednými vládními agenturami a velkými podniky; nad městskou chudobou a bezdomovectvím..... Lamentujeme nad povahou, rozsahem a důsledky bílých privilegií, nacionalismu, xenofobie a rasismu; nad nevítaným chováním vůči uprchlíkům a žadatelům o azyl; nad strachem, úzkostí a utrpením, které zažívají migranti bez dokladů.  

Litujeme zacházení se ženami ve společnosti a církvi..... Litujeme genderové nerovnosti, diskriminace a obtěžování žen, sexualizace žen a dívek a domácího násilí, kterým mnohé ženy denně trpí.... Litujeme kolonizace, devastace a asimilace prvních národů a původních obyvatel a role, kterou v tom sehrálo křesťanství.....

Ležíme nad mlčením Božího lidu o mnoha z těchto věcí. Litujeme spoluviny církve na mnoha z těchto věcí.  

Tato praxe nářku je nezbytná, pokud chceme zažít uzdravení, naději a proměnu.  

Grace Ji-Sun Kim and Graham Hill call on Christians to embrace the path of lament, which includes confession. 

In his book Mirror to the Church, Emmanuel Katongole reflects on the Rwandan genocide…. Before the Rwandan genocide, the majority of Rwandans were Christians. Yet in 1994, beginning on the Easter weekend, [Katongole writes,] “Christians killed other Christians, often in the same churches where they had worshiped together…. The most Christianized country in Africa became the site of its worst genocide.” [1] …  

Reflecting on the Rwandan genocide, Katongole says, “The resurrection of the church begins with lament.” [2] This is difficult for many Americans and others living in Western countries to grasp. Our culture teaches us to embrace a triumphalistic and success-oriented posture. Thus we avoid lament. Americans are prone to move quickly to try to fix things, and often we need to lament, mourn, and grieve first to fully experience and understand what has taken place. In cases of injustice and atrocities such as genocide, the only real response we can have at first is to lament. Scripture teaches us that we can’t move toward hope, peace, transformation, and reconciliation without going through sorrow, mourning, regret, and lament…. 

Lament is a demonstrative, strong, and corporate expression of deep grief, pain, sorrow, and regret. Lament and repentance deal with issues of the heart. They pave the way for outer change. Lament is a personal and corporate response to many things: evil, sin, death, harm, discrimination, inequality, racism, sexism, colonization, oppression, and injustice. It is about mourning the painful, shameful, or sorrowful situation, about confessing sin and complicity and sorrow, about calling God to intervene and to change the situation. Finally, lament is about offering thanksgiving and praise to God, knowing that God will intervene and bring change, hope, and restoration. 

These laments by Kim and Hill offer ways for Christians in the United States to acknowledge and grieve injustice:  

We lament the exploitation and destruction of black lives and communities; the abuse of basic human rights; and systemic injustice, expressed in policing, judicial, educational, economic, social, and other systems and structures…. 

We lament corruption among politicians, police forces, and bankers; military interventions and the militarization of society and police forces; uncaring government agencies and big business; and urban poverty and homelessness…. We lament the nature, extent, and effects of white privilege, nationalism, xenophobia, and racism; the unwelcome shown to refugees and asylum seekers; and the fear, anxiety, and suffering experienced by undocumented migrants.  

We lament the treatment of women in society and church…. We lament gender inequalities, the discrimination and harassment women suffer, the sexualization of women and girls, and the domestic violence many women suffer daily.… We lament the colonization, devastation, and assimilation of First Nations and indigenous peoples, and the role Christianity has played…. 

We lament the silence of the people of God about many of these things. We lament the complicity of the church in many of these things.  

This practice of lament is necessary if we are to experience healing and hope and transformation.