Pro mnoho praktikujících židů a křesťanů je sobotní odpočinek nezbytnou praxí k "péči o vnitřní oheň". Biblistka Renita J. Weemsová vzpomíná na Šabat svého dětství: 

Kdysi dávno byla neděle zvláštním dnem, dnem svatým, dnem odlišným od ostatních šesti dnů v týdnu..... Byla to doba, kdy [černošští] lidé, jako byli ti, s nimiž jsem vyrůstala, stále věřili, že stačí strávit šest dní v týdnu snahou vydělat si na živobytí, ... trápit se nad budoucností, zoufat si nad tím, zda se pro [nás] život někdy zlepší. Šest dní starostí stačilo. Šabat byl dnem Páně, chvilkovým zastavením palby v našem neustálém boji o přežití a příležitostí odevzdat se odpočinku, který nabízí pouze Bůh. V neděli jsme odložili starosti o všední život a obnovili jsme svůj milostný vztah s věčností....  

Naše dělnická srdce se nakonec upnula k jediné věci. Neděle pro nás znamenala příslib, že můžeme vstoupit do naší malé hrubě otesané svatyně a najít posvátnost a požehnání po týdnu plném ztrát a ponížení. Připomínat si Šabat tam, kde jsem vyrůstala, znamenalo potěšit se na celých čtyřiadvacet hodin, nakonec v dobré společnosti, s pěkným oblečením a vybranými jídly. Šabat nám umožňoval napravit naše pošramocené životy a obnovit důstojnost našich duší. Odpočívali jsme tím, že jsme se vymanili z přízemní sféry světské dřiny a plně se oddali božskému rozměru, kde v Boží přítomnosti člověk nenacházel "odpočinek" (paradoxně) v klidu a odpočinku, ale v další práci - ovšem v jiném druhu práce. Zpívali jsme, mávali, plakali, křičeli, a když jsme se k tomu cítili vedeni, také tančili, abychom vrátili důstojnost svým tělům. Použili jsme svá těla, abychom pomohli oslavit Boží dar Šabatu. Šabat totiž znamenal víc než jen odpočinek od práce a činnosti. Znamenalo to vědomě vstoupit do říše klidu a chvály.  

Po týdnu, kdy se tělo lopotilo v nesmyslné práci a duch byl napadán urážkami a ztrátami, byla neděle vyhrazena k tomu, aby duše znovu ocenila krásu, pravdu, lásku a věčnost. 

Weems uznává, že je obtížné udržet Šabat, ale může být léčivým balzámem, pokud se praktikuje: 

Den Páně nám umožňuje přivést svou duši, své emoce, své smysly, svůj zrak, a dokonce i své tělo zpět k Bohu, aby si Bůh vzpomněl na naše roztrhané a zlomené já a dal nám do pořádku naše priority. Šabat nám zajišťuje čas na to, abychom dělali to, co je opravdu důležité, a byli s těmi, na kterých nám opravdu záleží.  

Stýská se mi po Šabatu mého dětství. Chybí mi víra ve svatost času. Chybí mi víra, že existuje den, kdy se čas zastavil. V této kultuře je prakticky málo věcí a v mých dospělých příchodech a odchodech téměř nic, co by mi včas připomnělo, jak je čas vzácný, co by mi připomnělo posvátné okamžiky. 

For many practicing Jews and Christians, Sabbath rest is an essential practice to “tend the fire within.” Biblical scholar Renita J. Weems recalls the Sabbath of her childhood: 

Once upon a time Sunday was a special day, a holy day, a day different from the other six days of the week…. This was a time when [Black] people like those I grew up with still believed that it was enough to spend six days a week trying to eke out a living, … fretting over the future, despairing over whether life would ever get better for [us]. Six days of worrying were enough. The Sabbath was the Lord’s Day, a momentary cease-fire in our ongoing struggle to survive and an opportunity to surrender ourselves to the rest only God offered. Come Sunday, we set aside our worries about the mundane and renewed our love affair with eternity….  

Our working-class hearts were ultimately fixed on one thing alone. Sunday held out to us the promise that we might enter our tiny rough-hewn sanctuary and find sanctity and blessing from a week of loss and indignities. Remembering the Sabbath where I grew up involved delighting oneself for a full twenty-four hours, ultimately in good company, with fine clothes and choice meals. The Sabbath allowed us to mend our tattered lives and restore dignity to our souls. We rested by removing ourselves from the mundane sphere of secular toil and giving ourselves over fully to the divine dimension, where in God’s presence one found “rest” (paradoxically) not in stillness and in repose but in more labor—a different kind of labor, however. We sang, waved, cried, shouted, and when we felt led to do so, danced as a way of restoring dignity to our bodies as well. We used our bodies to help celebrate God’s gift of the Sabbath. For the Sabbath meant more than withdrawal from labor and activity. It meant to consciously enter into a realm of tranquility and praise.  

After a week of the body toiling away in inane work and the spirit being assaulted with insult and loss, Sunday was set aside to recultivate the soul’s appreciation for beauty, truth, love, and eternity. 

Weems acknowledges that Sabbath is difficult to maintain, but can be a healing balm if practiced: 

The Lord’s Day allows us to bring our souls, our emotions, our senses, our vision, and even our bodies back to God so that God might remember our tattered, broken selves and put our priorities back in order. The Sabbath makes sure we have the time to do what’s really important and be with those we really care about.  

I miss the Sabbath of my childhood. I miss believing in the holiness of time. I miss believing there was a day when time stood still. There’s virtually little in this culture, and hardly anything in my adult comings and goings, to serve as a timely reminder of how precious time really is, to remind me of sacred moments.