James Finley pokračuje v úvahách o tom, jak, jakmile si všimneme "vnitřního ohně", můžeme se věnovat praxi, která změní náš život, a věnovat se mu.

Jakmile si uvědomíme tuto "hloubkovou deprivaci", získáme vhled do života. To podstatné, co je nám dáno v metaforickém ohni této tiché jednoty, se nám nikdy nevnucuje, zatímco to nepodstatné se nám neustále vnucuje. Začínáme se ptát: "Jak se mohu naučit nenechat se natolik vtáhnout do složitostí každodenního života, abych neustále ztrácel smysl pro spojení s touto hloubkou, s tímto ohněm, který jediný je nakonec skutečný?". Thomas Merton říká, že nám bije v krvi, ať chceme, nebo ne.  

Není v naší moci, abychom tyto vhledy uskutečnili, ale zde je klíč. Můžeme se svobodně rozhodnout zaujmout postoj, který klade nejmenší odpor tomu, aby nás zachvátil oheň, který nemůžeme uskutečnit. To je naše každodenní setkání a klíčové je, že je osobní. Musíme najít ty činy, ty osoby, ty způsoby služby, ty okamžiky tvůrčího rozvinutí, ty chvíle, kdy cítíme, že se po nás něco chce....  

Když jsem byl v klášteře, celý mnišský život byl pečlivě navržen tak, aby nás chránil před rozptýlením a umožnil nám prožívat to, o čem mluvím. Ale svět, ve kterém žijeme, takový není, takže si musíme vytvořit kontemplativní kulturu ve svém srdci. Musíme si dát slib: Nebudu si hrát na cynika. Svým probuzeným srdcem nezlomím víru. Vím, že v mé nejdětinštější hodině, ostří bolesti, sladkosti pohledu, vůni květu jsem byl poctěn tím, co přesahuje a prostupuje každý okamžik mého života.  

Proto si chceme vyhradit tichý čas dostupnosti k tomuto. Musíme u toho zůstat. Musíme být trpěliví a klidní. Musíme být vnímavě otevření tomuto způsobu bytí. A na konci každého setkání s hlubším místem požádáme o milost, abychom nepřerušili nit této vnímavosti, až budeme procházet zbytkem dne. I když se nit mnohokrát přetrhne z našeho konce, nikdy se nepřetrhne z Božího konce....  

Nežijeme v klášteře, ale tady ve světě, a myslím, že právě o tom jsou kontemplativní programy, jako je Škola života. Myslím, že právě o tom jsou Denní meditace. O tom je soustředěná modlitba. Musíme hledat nit citlivosti na takové vhledy a rozhodnout se, že budeme žít tímto způsobem. Je to druh poslušnostní věrnosti, kterou nikdo nevidí, ale záleží na ní víc než na všem. Snažíme se z ní žít poctivě s lidmi, protože mění způsob, jakým všechny vidíme. Každý člověk je nekonečně milovaný, zlomený člověk v pomíjivém, často nepříliš spravedlivém, nádherném, krásném, nevysvětlitelném světě.  

James Finley continues to reflect on how, once we notice the “fire within,” we can commit to the life-changing practice of attending to it. 

Once we acknowledge this “depth deprivation,” we get an insight into life. The essential, that which is given to us in the metaphorical fire of this quiet oneness, never imposes itself on us, while the unessential is constantly imposing itself on us. We begin to wonder, “How can I learn not to get so caught up in the complexities of the day-to-day that I keep losing my sense of connectedness with this depth, this fire, which alone is ultimately real?” Thomas Merton says it beats in our very blood whether we want it to or not.  

It doesn’t lie in our power to make these insights happen, but here’s the key. We can freely choose to assume the stance that offers the least resistance to being overtaken by the fire that we cannot make happen. This is our daily rendezvous, and the key is that it’s personal. We have to find those acts, those persons, those modes of service, those moments of creative unfolding, those moments where we feel something is being asked of us….  

When I was in the monastery, the whole monastic life was carefully designed to protect us from distractions and enable us to experience what I’m talking about. But the world we live in isn’t like that, so we have to create a contemplative culture in our heart. We must vow to ourselves: I will not play the cynic. I will not break faith with my awakened heart. I know that in my most childlike hour, the cutting edge of the pain, the sweetness of the glance, the smell of the flower, I was graced by what transcends and permeates every moment of my life.  

Therefore, we want to set aside a quiet time of availability to this. We have to stay with it. We have to be patient and be calm. We have to be receptively open to this way of being. And at the end of each rendezvous with the deeper place, we ask for the grace not to break the thread of that sensitivity as we go through the rest of our day. Although the thread breaks many times from our end, it never breaks from God’s end….  

We don’t live in a monastery but out here in the world, and I think that it’s what contemplative programs like the Living School are about. I think it’s what the Daily Meditations are about. It’s what centering prayer is about. We have to look for the thread of sensitivity to such insights and decide that we’re going to live this way. It’s a kind of obediential fidelity that nobody can see but it matters more than everything. We try to live out of it with integrity with people because it changes the way we see everybody. Everyone’s an infinitely loved, broken person in a fleeting, often not-so-fair, gorgeous, lovely, unexplainable world.