Otec Richard učí, že vnitřní plamen kontemplace se pěstuje pravidelnou duchovní praxí: 

Praktika je nezbytným resetovacím tlačítkem, které musíme mnohokrát stisknout, než můžeme zažít skutečnou novost. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, praktikujeme neustále. Když fungujeme podle svých navyklých vzorců, posilujeme určité nervové dráhy, díky nimž jsme, jak se říká, "ustálení". Když však přestaneme používat staré nervové dráhy, tyto dráhy ve skutečnosti odumírají! Cvičení může doslova vytvořit nové reakce a umožnit, aby se projevily ty strnulé.

Je zvláštní, že jsme pochopili důležitost praxe ve sportu, ve většině terapií, v každém úspěšném podnikání a v tvůrčím úsilí, ale z nějakého důvodu většina z nás nevidí její potřebu ve světě duchovna. Přitom je tam pravděpodobně důležitější než v kterékoli jiné oblasti. "Mladé víno vyžaduje nové měchy, jinak ztratíme obojí, víno i nádoby," jak řekl Ježíš (viz Mk 2,22; Lk 5,37-38). Cvičení pro nás více než cokoli jiného vytváří novou nádobu, která ochrání nové víno, jež chceme přijmout. 

Mnozí jsou přesvědčeni, že rituály a "praktiky", jako je každodenní eucharistie, růženec, procesí a poutě, opakované zpěvy, úklony a poklony, fyzické žehnání se (jako při znamení kříže), zpěv a mlčení, působí jako druh převtělování těla.Takové praktiky nám umožňují mysticky a kontemplativně poznávat Skutečnost z jednotícího vědomí. Ale postupem času, jak se tyto praktiky měnily v opakující se povinnosti, degenerovaly; většina lidí je začala chápat magicky jako božsky vyžadované transakce (výměny). Namísto toho, aby tyto praktiky lidi zvaly k novému vědomí, často zamrzly v jejich prvotním infantilním chápání těchto rituálů a transakce (výměny) nakonec nahradily proměny. 

Nezávazné opakování jakékoliv praxe bez jasného cíle a jasného záměru nás ve skutečnosti může udržovat v naprostém nevědomí - pokud nás ovšem praxe neustále nelámou k novému vhledu, touze, soucitu a stále širšímu pojetí Boha a sebe sama. Automatické opakování čehokoli je receptem na nevědomí, opakem jakéhokoli skutečného vědomí, záměrnosti nebo duchovní zralosti. Pokud duchovnost nepodporuje skutečný růst vnitřní i vnější svobody, není to autentická duchovnost. Právě taková základní nesvoboda způsobuje, že tolik lidí nemá rádo náboženské lidi a nedůvěřuje jim.  

Jakékoli "chrastění korálky" založené na strachu odráží "magické" vědomí, které ovládalo velkou část světa, dokud nezačalo v 60. letech 20. století široce erodovat. Přesto lze každou z těchto praktik chápat i velmi vyspělým způsobem. 

Je paradoxní, že Boží dary jsou zcela zdarma a nezasloužené, a přesto je Bůh nedává jinak než lidem, kteří je skutečně chtějí, vybírají si je a říkají jim "ano". To je zcela symbiotická povaha milosti. Božská Láska je tak čistá, že nikdy nikým nemanipuluje, nezahanbuje a nikomu se nevnucuje. Láska čeká, až bude pozvána a žádána, a teprve potom se vrhá dovnitř. 

Father Richard teaches that the inner flame of contemplation is cultivated through regular spiritual practice: 

Practice is an essential reset button that we must push many times before we can experience any genuine newness. Whether we’re aware of it or not, we are practicing all the time. When we operate by our habituated patterns, we strengthen certain neural pathways, which makes us, as the saying goes, “set in our ways.” But when we stop using old neural grooves, these pathways actually die off! Practice can literally create new responses and allow rigid ones to show themselves. 

It’s strange that we’ve come to understand the importance of practice in sports, in most therapies, in any successful business, and in creative endeavors, but for some reason most of us do not see the need for it in the world of spirituality. Yet it’s probably more important there than in any other area. “New wine demands fresh skins or otherwise we lose both the wine and the container,” as Jesus said (see Mark 2:22; Luke 5:37–38). Practices, more than anything else, create a new container for us, one that will protect the new wine we wish to take in. 

Many are convinced that rituals and “practices” like daily Eucharist, the rosary, processions and pilgrimages, repetitive chants, genuflections and prostrations, physically blessing oneself (as with the sign of the cross), singing, and silence have operated as a kind of body-based rewiring. Such practices allow us to know Reality mystically and contemplatively from a unitive consciousness. But, over time, as these practices turned into repetitive obligations, they degenerated; most people came to understand them magically as divinely required transactions. Instead of inviting people into new consciousness, such practices often froze people in their first infantile understanding of those rituals, and transactions ended up substituting for transformations. 

Mindless repetition of any practice, with no clear goal or clarity of intention, can in fact keep us quite unconscious—unless the practices keep breaking us into new insight, desire, compassion, and an ever-larger notion of God and ourselves. Automatic repetition of anything is a recipe for unconsciousness, the opposite of any genuine consciousness, intentionality, or spiritual maturity. If spirituality does not support real growth in both inner and outer freedom, it is not authentic spirituality. It is such basic unfreedom that makes so many people dislike and mistrust religious people.  

Any fear-based “rattling of beads” reflects the “magical” consciousness that dominated much of the world until it began to widely erode in the 1960s. Yet each of these practices can also be understood in a very mature way. 

It’s a paradox that God’s gifts are totally free and unearned, and yet God does not give them except to people who really want them, choose them, and say “yes” to them. This is the fully symbiotic nature of grace. Divine Loving is so pure that it never manipulates, shames, or forces itself on anyone. Love waits to be invited and desired, and only then rushes in.