V tomto videu se učitel CAC James Finley zamýšlí nad tématem "péče o vnitřní oheň" jako způsob budování schopnosti radikální odolnosti.  

Používám slovo "oheň" jako metaforu pro určité okamžiky v našem životě, kdy jsme obdařeni zvýšeným smyslem pro společnou přítomnost. Mají v sobě pocit toho-co-nikdy-nekončí.  

V našem každodenním životě si většinu věcí uvědomujeme, když je míjíme na cestě za něčím jiným. Čas od času nás však něco zaujme a dá nám důvod k zastavení. Například se zastavíme, abychom si prohlédli strom. Předtím jsme viděli mnoho stromů, uvidíme jich ještě mnoho a je to jen strom. Ale je tu určitý okamžik, kdy jsme vyzváni, abychom se zastavili, zamysleli a byli přítomni stromu. V tomto zastavení zažíváme, že procházíme jakýmsi sestupem. Je to velmi jemné - hlubší, niternější rozměr tajemství naší vlastní přítomnosti....  

Máme pocit, že v tomto prohlubujícím se společném sjednocení se stromem společně klesáme dolů do hlubiny podobné propasti, která vyvěrá a nevysvětlitelně se nám dává jako tento okamžik sjednocení se stromem. Tato hloubka přítomnosti nemá jméno, ale my jí jméno dáváme. V naší tradici je to Bůh. Zakoušíme Boží velkorysost, která vyvěrá a rozdává se v nekonečnosti Boha jako tajemství tohoto okamžiku. Probouzí se v nás božskost stromu i nás samotných a naší společné, sdílené nicoty bez Boha. Je v tom cítit posvátnost. To je oheň, kterému se chceme věnovat.  

Tentýž postřeh bychom mohli učinit o každém základním rozměru našeho života: o důvěrném vztahu s druhým člověkem, o přítomnosti dítěte, o cestě trpělivé trpělivosti, o chvíli modlitby, o tiché hodince na konci dne, o probdělé noci ve tmě. Čas od času se božství obdaří tímto druhem ohně, tichým světlem, které má v sobě velkou hloubku a intimitu. 

Tyto okamžiky jsou někdy docela intenzivní, v jejich důsledku už nikdy není něco úplně stejné. Ale většinou to tak vůbec není. Takové okamžiky jsou tak nenápadné, že kdybychom si nedali pozor, přehlédli bychom je. Bývají také velmi pomíjivé. Vracíme se ke každodennímu životu, odcházíme na další schůzku, zapínáme televizi o něco hlasitěji nebo děláme cokoli jiného. 

Jsme-li však oddáni kontemplativnímu postoji, postupně začneme vnímat svůj každodenní život z pohledu těchto okamžiků probuzení. Všimneme si, že mají v sobě pocit vyzařování nebo plnosti či návratu domů. Ve světle těchto okamžiků získáváme pocit, že v záplavě denních požadavků proplouváme hlubinami vlastního života. Trpíme hloubkovou deprivací. Je politováníhodné, že nevysvětlitelná Boží jednota s námi je skryta v hlubinách, nad kterými se ploužíme.  

In this video, CAC teacher James Finley reflects upon the theme of “tending the fire within” as a way to build capacity for radical resilience.  

I’m using the word “fire” as a metaphor for certain moments in our life where we’re graced with a heightened sense of communal presence. They have about them the feeling of that-which-never-ends.  

In our day-by-day life, most of the things we’re aware of, we’re aware of them while we’re passing by on our way to something else. But every so often, something catches our eye and gives us reason to pause. For example, we pause to see a tree. We’ve seen many trees before, we’re going to see many more, and it’s just a tree. But there’s a certain moment where we’re called to pause and ponder and be present to the tree. In that pausing, we experience ourselves undergoing a kind of a descent. It’s very subtle—a deeper, more interior dimension of the mystery of our own presence….  

We have the sense that in this deepening communal oneness with the tree, we’re dropping down together into an abyss-like depth that’s welling up and giving itself to us unexplainably as this moment of oneness with the tree. This depth of presence has no name, but we give it a name. In our tradition, it’s God. We experience the generosity of God, welling up and giving the infinity of God away as the mystery of this moment. We are being awakened to the divinity of the tree and ourselves and our communal, shared nothingness without God. There’s a sense of sacredness about this. This is the fire we want to attend to.  

We could make the same observation about every foundational dimension of our life: intimacy with another person, being in the presence of a child, a path of long-suffering patience, a moment of prayer, the quiet hour at day’s end, lying awake at night in the dark. From time to time the divine grants itself with this kind of fire, a quiet luminosity that has great depth and intimacy to it. 

These moments are quite intense sometimes, in the aftermath of which something is never quite the same. But usually it’s not that way at all. Such moments are so subtle that if we aren’t careful, we would miss them. They also tend to be very fleeting. We return to day-by-day life, go off to our next meeting, turn the TV up a little louder, or whatever it is we’re doing. 

But if we’re committed to a contemplative stance, little by little we start to see our day-by-day life from the standpoint of these moments of awakening. We notice that they have about them the feeling of effulgence or fullness or homecoming. In the light of those moments, we get this sense that in the momentum of the day’s demands, we’re skimming over the depths of our own life. We’re suffering from depth deprivation. What’s regrettable is that God’s unexplainable oneness with us is hidden in the depths over which we’re skimming.