Otec Richard píše o vzkříšení jako o neodmyslitelném aspektu vtělení:  

Všichni chceme v nějaké podobě vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení je silnou, soustředěnou a přesvědčivou výpovědí o tom, co Bůh stále a navždy dělá s vesmírem a s lidstvem. Věda toto tvrzení důrazně potvrzuje svými vlastními termíny: metamorfózou, kondenzací, vypařováním, sezónními změnami a životními cykly všeho od motýlů po hvězdy. Přírodní svět neustále umírá a znovu se rodí v různých podobách. Bůh jako by neustále a všude všechno znovu oživoval. Není to ani tak něco, v co bychom měli "věřit", jako spíše něco, co můžeme pozorovat a nechat se tím poučit.  

Já se rozhoduji věřit v Ježíšovo tělesné vzkříšení, protože lokalizuje celé Tajemství do tohoto hmotného a pozemského světa a také do našich vlastních těl - jediného světa, který známe, a světa, který Bůh stvořil a miluje a do kterého se rozhodl vtělit. (Přečtěte si celý 1. list Korintským 15, kde to Pavel opakuje mnoha způsoby.) [1] 

Teoložka Elizabeth Johnsonová se zamýšlí nad vtělenou povahou Ježíšova vzkříšení:  

Vzhledem k dualismu [ohledně těla a ducha], který v křesťanském myšlení přetrvává, je důležité zdůraznit, že [vzkříšení] není pouhým případem nesmrtelnosti duše. Ježíš ze sebe nesvléká tělesnost jako šaty a nevstává do nebe takříkajíc jako čistě duchovní bytost. Vzkříšení potvrzuje nový život celé ztělesněné osoby Ježíše, proměněné za hranicí smrti. Velikonoční zjevení hluboce materiálním způsobem odhaluje božskou hlubinnou dimenzi, která je základem veškerého těla a která otevírá nové možnosti pro samotné tělo....  

Vzkříšení začíná na zemi s Ježíšem mrtvým a pohřbeným a končí v Bohu s Ježíšem Živým proměněným mocí Ducha. Živý v Bohu, jeho přítomnost již není omezena pozemskými hranicemi, ale podílí se na všudypřítomnosti Boží vlastní lásky. Kristus je nyní přítomen ve slově a svátosti a všude tam, kde se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu. Věrný vzoru své služby se také přibližuje, tajemně zjevený i skrytý, v hladových, žíznivých, nemocných, bezdomovcích, ve vězení, v těch nejmenších z potřebných. Nakonec je Ježíš skrze sílu Ducha s celým společenstvím učedníků, ba s celým společenstvím stvoření, v každé hodině až do konce časů. Je to pravda? Odhlédneme-li od všech vysvětlení, musí to být žitá pravda, viditelná v životě těch, kdo jsou účastníky Kristova trvalého působení ve světě. [2] 

Richard uzavírá: 

Pokud původní božské vtělení bylo a je pravdivé, pak je vzkříšení nevyhnutelné a nezvratné. Pokud byl Velký třesk vnějším východiskem věčného Kristova tajemství, pak víme, že tento věčný logos vede stvoření někam k dobrému a vesmír není chaotický ani nesmyslný. Alfa a Omega jsou ve skutečnosti jedno a totéž. [3] 

Father Richard writes of resurrection as an inherent aspect of incarnation:  

We all want resurrection in some form. Jesus’ resurrection is a potent, focused, and compelling statement about what God is still and forever doing with the universe and with humanity. Science strongly confirms this statement using its own terms: metamorphosis, condensation, evaporation, seasonal changes, and the life cycles of everything from butterflies to stars. The natural world is constantly dying and being reborn in different forms. God appears to be resurrecting everything all the time and everywhere. It is not something to “believe in” as much as it is something to observe and be taught by.  

I choose to believe in Jesus’ bodily resurrection because it localizes the whole Mystery in this material and earthly world and in our own bodies too—the only world we know and the world that God created and loves and in which God chose to incarnate. (Read all of 1 Corinthians 15 where Paul keeps saying this in many ways.) [1] 

Theologian Elizabeth Johnson considers the embodied nature of Jesus’ resurrection:  

Given the dualism [regarding body and spirit] that remains in Christian thinking, it is important to emphasize that [the resurrection] is not simply a case of the immortality of the soul. Jesus does not shuck off his bodiliness like a suit of clothes and rise heavenward, so to speak, as a purely spiritual being. Resurrection affirms new life of the whole enfleshed person Jesus, transfigured beyond death. In a deeply material way, the Easter appearances disclose the divine depth-dimension undergirding all flesh, which opens novel possibilities for the body itself….  

The resurrection starts on earth with Jesus dead and buried, and ends up in God with Jesus the Living One transformed by the power of the Spirit. Alive in God, his presence is no longer bound by earth’s limits but partakes of the omnipresence of God’s own love. Christ is now present in word and sacrament and wherever two or three gather in his name. True to the pattern of his ministry, he also approaches, mysteriously revealed and concealed, in the hungry, the thirsty, the sick, the homeless, those in prison, the very least of those in need. Ultimately, through the power of the Spirit, Jesus is with the whole community of disciples, indeed with the whole community of creation, through every hour, until the end of time. Is this true? All explanations aside, it has to be a lived truth, seen in the lives of those who are participants in Christ’s ongoing work in the world. [2] 

Richard concludes: 

If the original divine incarnation was and is true, then resurrection is both inevitable and irreversible. If the Big Bang was the external starting point of the eternal Christ Mystery, then we know this eternal logos is leading creation somewhere good, and the universe is not chaotic or meaningless. Alpha and Omega are in fact one and the same. [3]