Probuď se ze spánku,  
vstaň z mrtvých,  
a Kristus ti zazáří.  
- Efezským 5,14, Jeruzalémská bible  

Otec Richard se zamýšlí nad přítomností světla při vzkříšení: 

Při vzkříšení se Ježíš zjevil jako věčný a nesmrtelný Kristus ve vtělené podobě. V podstatě se jedno ohraničené Ježíšovo tělo proměnilo ve všudypřítomné Světlo. Světlo je asi nejlepší metaforou Krista nebo Boha.Vše, co je vystaveno světlu, bude osvíceno a vše, co je osvíceno, se promění ve světlo (Ef 5,13-14). 

Během prvních šesti století křesťanství byl okamžik Ježíšova vzkříšení většinou považován za nenamalovatelný nebo nezobrazitelný. [1] V Novém zákoně není tato událost dokonce ani přímo popsána. Dostáváme pouze následné příběhy - omráčené stráže, sedící anděly, navštěvující ženy a další vzkříšení: "Také hroby byly otevřeny. A mnohá těla těch, kteří zesnuli, byla vzkříšena" (viz Matouš 27,51-53). Všimněte si, jak bylo vzkříšení již v tomto výmluvném verši chápáno tělesně. 

Většina z nás, pokud jsme pozorní, zažívá uprostřed svého života také takové okamžiky vzkříšení, kdy se "opona tu a tam rozestoupí". Ježíš říká: "Věřte ve světlo, abyste se i vy stali dětmi světla" (Jan 12,36), čímž nám dává najevo, že se podílíme na stejném tajemství a že je tu proto, aby nám v tomto procesu pomohl.[2] 

Episkopální kněz Becca Stevens píše o nadějném poselství světla úsvitu: 

Oranžová zeměkoule každé ráno vykoukne nad obzor v záblescích vzkříšení..... Můžeme kráčet s východem slunce a kázat: "Kráčejte s nadějí ve víře, protože láska žije". Není to tak, že bychom byli věrnější než v temnotě noci, jen je naše tempo lehčí. Tento průzračný okamžik jasnosti a naděje je možný každý den, kdy pod touto vycházející žlutou silou konáme svou práci nebo za úsvitu kráčíme po cestě a broukáme si píseň lásky, jejíž slova vyvěrají z našeho srdce..... Když kráčíme tímto tempem, máme před sebou stín slunce jako požehnání s příchutí radosti, která je opravdovou vděčností za každý den, který nám byl dán....   

Východ slunce volá ženy se zarmoucenými srdci ke zpěvu; umožňuje kněžím být po desetiletí přítomni u téhož oltáře a každé ráno vymaluje barvami tak něžnými, že promění kamenná srdce v maso. Světlo znamená, že můžeme žít v naději, oddáni spravedlnosti a pravdě, s vědomím, že nás světlo nikdy neopustí. Světlo je naše na pohled a umožňuje nám, abychom i o našem vlastním velikonočním ránu zpívali: "Aleluja, aleluja, aleluja."...  

Východ slunce v příběhu o Velikonocích není jen denní dobou, je to stav srdce. Východ slunce je prostor, kde noční obavy ustupují naději, kde cítíme pokoj ohledně naší smrtelnosti v dosahu univerzální pravdy, že láska trvá, a kde cítíme, jak světlo hřebenuje temné obzory srdcí, které jsme drželi zabarikádované. [3]  

Wake up from your sleep,  
rise from the dead,  
and Christ will shine on you.  
—Ephesians 5:14, Jerusalem Bible  

Father Richard reflects on the presence of light at the resurrection: 

At the resurrection, Jesus was revealed as the eternal and deathless Christ in embodied form. Basically, one circumscribed body of Jesus morphed into ubiquitous Light. Light is perhaps the best metaphor for Christ or God. Anything exposed by the light will be illuminated and anything illuminated turns into light (Ephesians 5:13–14). 

During the first six centuries of Christianity, the moment of Jesus’ resurrection was mostly deemed unpaintable or uncarvable. [1] The event is not even directly described in the New Testament. All we’re given are the aftermath stories—stunned guards, seated angels, visiting women, and other resurrections: “The tombs also were opened. And many bodies of those who had fallen asleep were raised up” (see Matthew 27:51–53). Note how resurrection was already corporately understood in this telling verse. 

Most of us, if we are paying attention, also have such resurrection moments in the middle of our lives, when “the veil parts” now and then. Jesus says, “Believe in the light so that you also may become children of the light” (John 12:36), letting us know that we participate in the same mystery, and he is here to aid the process. [2] 

Episcopal priest Becca Stevens writes of the hopeful message of the dawn’s light: 

The orange globe peeks above the horizon in bursts of resurrection each morning…. We can walk with the sunrise preaching, “Walk with hope in faith because love lives.” It’s not that we are more faithful than we are in the dark of night; it’s just that our pace is lighter. This translucent moment of clarity and hope is possible each day we do our work under that rising yellow force, or walk down a path at dawn humming a love song whose words are rising from our hearts…. When we walk with this pace, we have the shadow of the sun before us like a benediction with an aftertaste of joy that is true gratitude for every day we have been given….   

Sunrise calls women with grieving hearts to sing; it enables priests to be present for decades at the same altar, and paints each morning in colors so tender they turn stone hearts to flesh. Light means that we can live in hope, dedicated to justice and truth, knowing the light will never leave us. The light is ours for the beholding and allows us to make our song even at our own Easter morning, “Alleluia, Alleluia, Alleluia.”…  

Sunrise in the story of Easter is not just a time of day; it is a state of the heart. Sunrise is the space where nighttime fears move aside for hope, where we feel peace about our mortality in the scope of the universal truth that love abides and where we feel light crest the dark horizons of hearts we have kept barricaded. [3]