Autorka Debie Thomasová popisuje, proč je naše víra v Ježíšovo vzkříšení důležitá:   

Myslím si, že historické vyznání víry, které vyznávám spolu s nesčetnými dalšími křesťany v neděli ráno, mi říká něco zásadního a pravdivého: věříme ve "vzkříšení mrtvých a život budoucího světa". Pokud tuto víru opustíme, učiníme tak ke svému ochuzení a nebezpečí.  

Proč to tak cítím?… Žijeme ve světě, který je poznamenán příliš mnoha masovými přestřelkami, než abychom je spočítali, každodenními titulky o válce, rychle se zhoršujícím klimatem, rostoucí ekonomickou nerovností, pokračujícím rasistickým násilím a druhou globální pandemií duševních nemocí a utrpení.  

Tváří v tvář tomu všemu potřebuji vědět, že lepší svět je nejen možný, ale i zajištěný. Potřebuji věřit, že Boží spása zahrnuje nejen ty z nás, kteří si zde na zemi užívají poměrně pohodlného života, ale také ty, kteří v tomto životě nezažijí spásnou lásku, ospravedlnění, uzdravení a Boží spravedlnost.  

Jinými slovy, věřím v nebe, protože věřím v Boží spásu dětí, které zemřely a zemřou ve třídách základních škol, protože Spojené státy uctívají zbraně. Za miliony lidí na celém světě, kteří zemřeli na koronavirus, než byly vyvinuty vakcíny. Za černé, hnědé, domorodé, homosexuální a transsexuální Američany, kteří žijí v neustálém strachu z násilí a obviňování na našich ulicích. Za mladé lidi, kteří žijí ve stínu duševních chorob, jež moderní medicína zatím nedokáže zmírnit. Za oběti válek po celém světě. Za lidi trpící chronickou bolestí…. Za všechny tyto lidi... Potřebuji vědět, že i když máme veškerou povinnost zmírňovat utrpení v tomto světě, spása drahocenných Božích dětí nakonec nezávisí na našem nemotorném úsilí....

Obávám se, [že] ... pokud křesťané ztratí víru ve vzkříšení mrtvých a život budoucího světa, ztratíme také dravost naší naděje, svatý neklid, který nás vede k činům, závazek ke spravedlnosti, který pohání náš prorocký nářek, solidaritu, odolnost a odvahu. Koneckonců, jak se budeme modlit za příchod Božího království a jak budeme toto království věrohodně uvádět v život jakýmikoliv drobnými způsoby tady a teď, když nebudeme věřit v jeho konečné naplnění? [1]  

Thomasová pojmenovává paradox Ježíšova vzkříšení a pokračujícího zranění:  

Jestliže je vzkříšení skutečně tou nejlepší dobrou zprávou, která kdy zasáhla planetu, pak jeho dobrota nezávisí na nás.... Hrob je prázdný. Smrt je poražena. Ježíš žije. Tečka. Velikonoce nemáme na starosti my, ale Bůh.  

Vlastní Ježíšovo vzkříšené tělo vlastně vypovídá o důležitosti nářku uprostřed radosti. Dokonce i v tom nejtriumfálnějším příběhu, jaký kdy Písmo a dějiny vyprávěly, zůstávají jizvy (Jan 20,27)..... Vzkříšení je cesta z hrobu, která ctí jizvy, jež si neseme, a pomáhá nám nést je s odolností a nadějí. [2]  

Author Debie Thomas describes why our belief in Jesus’ resurrection matters:   

I believe that the historic creed I profess with countless other Christians on Sunday mornings tells me something essential and true: we believe in “the resurrection of the dead and the life of the world to come.” If we abandon this belief, we’ll do so to our impoverishment and our peril.  

Why do I feel this way?… We live in a world marred by too many mass shootings to count, daily headlines of war, a rapidly worsening climate, increasing economic inequality, ongoing racist violence, and a second global pandemic of mental illness and anguish.  

In the face of all this, I need to know that a better world is not just possible but assured. I need to trust that God’s salvation encompasses not only those of us who enjoy fairly comfortable lives here on earth but also those who will not experience the salvific love, vindication, healing, and justice of God in this life.  

In other words, I believe in heaven because I believe in God’s salvation for the children who have died and will die in elementary school classrooms because the United States worships guns. For the millions around the world who died of the coronavirus before vaccines were developed. For Black, brown, Indigenous, gay, and transgender Americans who live in perpetual fear of violence and recrimination on our streets. For the young people who live under the shadow of mental illnesses that modern medicine can’t yet alleviate. For casualties of war around the world. For people in chronic pain…. For all these people … I need to know that, while we have every obligation to alleviate suffering in this world, the salvation of God’s precious children does not, finally, depend upon our clumsy efforts.…  

I worry [that] … if Christians lose our belief in the resurrection of the dead and the life of the world to come, we will also lose the ferocity of our hope, the holy restlessness that leads us to action, the commitment to justice that fuels our prophetic lament, solidarity, resilience, and courage. After all, how will we pray for God’s kingdom to come, and how will we credibly usher in that kingdom in whatever small ways we can here and now, if we don’t believe in its ultimate fulfillment? [1]  

Thomas names the paradox of Jesus’ resurrection and continued woundedness:  

If the resurrection really is the best good news that has ever hit the planet, then its goodness doesn’t depend on us.… The tomb is empty. Death is vanquished. Jesus lives. Period. We are not in charge of Easter; God is.  

In fact, Jesus’s own resurrected body speaks to the importance of lament in the midst of joy. Even in the most triumphant story ever told in Scripture or history, scars remain (John 20:27)…. Resurrection is a way forward from the grave that honors the scars we carry, helping us to bear them with resilience and hope. [2]