Když se Jákob probudil ze spánku, pomyslel si: "Hospodin je jistě na tomto místě, a já jsem to nevěděl!" -Genesis 28:16 

Autorka Barbara Brown Taylorová se zamýšlí nad tím, jak se Bůh zjevuje ve všech věcech: 

Bible, kterou jsem se vydala poznávat a milovat, mě odměnila jiným způsobem přístupu k Bohu, způsobem, který důvěřuje spojení ducha a těla stejně jako důvěřuje světu, že je místem setkání s Bohem.... Lidé se s Bohem setkávají pod stinnými duby, na březích řek, na vrcholcích hor i v dlouhých úsecích pusté divočiny. Bůh se zjevuje ve vichřicích, na hvězdné obloze, v hořících keřích i v dokonale cizích lidech. Když se lidé chtějí o Bohu dozvědět více, Boží syn jim říká, aby věnovali pozornost polním liliím a nebeskému ptactvu, ženám hnětoucím chléb a dělníkům stojícím ve frontě na výplatu.  

Taylor přiznává, jak snadné je přehlédnout tato stále dostupná setkání s Bohem:  

Podle Talmudu má každé stéblo trávy svého anděla, který se nad ním sklání a šeptá: "Růst, růst." 

Jak se člověk naučí takové anděly vidět a slyšet? 

Pokud existuje nějaký vypínač, který se dá přepnout, nikdy jsem ho nenašel. Stejně jako u Jákoba se většina mých božských vidění odehrála, když jsem byl zaneprázdněn něčím jiným. Neudělal jsem nic pro to, aby se stala.... Na jejich zrodu nehraji žádnou zjevnou roli. Mou jedinou rolí je rozhodnout se, jak na ně budu reagovat, protože mohu udělat dost pro to, aby zmizely, a sice: 1) mohu si spočítat, že jsem to zase přehnal s kofeinem; 2) mohu si připomenout, že vize nejsou pravdivé stejně jako daně a večerní zprávy; nebo 3) mohu vrátit pozornost všemu, co dnes musím udělat. To jsou jen některé z věcí, které mohu udělat, abych si vymluvil život v Božím domě.  

Nebo si mohu postavit malý oltář, ať už ve světě, nebo ve svém srdci. Mohu se zastavit v tom, co dělám, na tak dlouho, abych se podíval, kde jsem, s kým tam jsem a jak je to místo úžasné. Mohu označit ještě jednu bránu do nebe - ještě jeden kousek obyčejné země se značkami žebříků - kde je božský provoz silný, když si ho všimnu, i když si ho nevšimnu. Mohu si ji pro jednou prohlédnout, místo abych kolem ní prošel, možná dokonce položit kámen nebo říct požehnání, než se přesunu tam, kam mám jít příště.  

Lidé mohou rozdělovat věci na tolik hromádek, kolik si jen přejí - oddělovat ducha od těla, posvátné od světského, církev od světa. Neměli bychom se však divit, když Bůh neuznává rozdíly, které mezi nimi děláme. Země je tak hustá božskými možnostmi, že je s podivem, že můžeme kamkoli dojít, aniž bychom si zlomili holeně o oltáře.  

When Jacob awoke from his sleep, he thought, “Surely the Lord is in this place, and I did not know it!” —Genesis 28:16 

Author Barbara Brown Taylor considers how God shows up in all things: 

The Bible I set out to learn and love rewarded me with another way of approaching God, a way that trusts the union of spirit and flesh as much as it trusts the world to be a place of encounter with God…. People encounter God under shady oak trees, on riverbanks, at the tops of mountains, and in long stretches of barren wilderness. God shows up in whirlwinds, starry skies, burning bushes, and perfect strangers. When people want to know more about God, the son of God tells them to pay attention to the lilies of the field and the birds of the air, to women kneading bread and workers lining up for their pay.  

Taylor admits how easy it is to miss these ever-available encounters with God:  

According to the Talmud, every blade of grass has its own angel bending over it, whispering, “Grow, grow.” 

How does one learn to see and hear such angels? 

If there is a switch to flip, I have never found it. As with Jacob, most of my visions of the divine have happened while I was busy doing something else. I did nothing to make them happen…. I play no apparent part in their genesis. My only part is to decide how I will respond, since there is plenty I can do to make them go away, namely: 1) I can figure that I have had too much caffeine again; 2) I can remind myself that visions are not true in the same way that taxes and the evening news are true; or 3) I can return my attention to everything I need to get done today. These are only a few of the things I can do to talk myself out of living in the House of God.  

Or I can set a little altar, in the world or in my heart. I can stop what I am doing long enough to see where I am, who I am there with, and how awesome the place is. I can flag one more gate to heaven—one more patch of ordinary earth with ladder marks on it—where the divine traffic is heavy when I notice it and even when I do not. I can see it for once, instead of walking right past it, maybe even setting a stone or saying a blessing before I move on to wherever I am due next.  

Human beings may separate things into as many piles as we wish—separating spirit from flesh, sacred from secular, church from world. But we should not be surprised when God does not recognize the distinctions we make between the two. Earth is so thick with divine possibility that it is a wonder we can walk anywhere without cracking our shins on altars.