Otec Richard píše o setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem v naší všednosti a zraněnosti.  

Všiml jsem si v evangeliích, že i po dvou zjeveních Zmrtvýchvstalého Krista se apoštolové vracejí ke své staré práci - k rybolovu (Jan 21,3). Nevstupují do kněžského stavu, nesnaží se získat práci v chrámu, neodcházejí na další ústraní, neskládají sliby, neopouštějí své ženy ani nezískávají zvláštní tituly. Není zde ani zmínka o tom, že by se navzájem křtili nebo nosili zvláštní oděv nad rámec oděvu pocestného nebo "dělníka" (Mt 10,9-10). Když je nitro zcela proměněno, nepotřebujeme symbolická vnější potvrzení, zvláštní klobouky ani honosné insignie.

Můžeme si také všimnout, že Zmrtvýchvstalý Kristus se nikdy neprojevuje jako nadpřirozená postava, ale v jednom případě je zaměněn za zahradníka, jindy za pocestného na cestě a pak za rybáře, který nabízí radu. Zdá se, že po Vzkříšení vypadá jako všichni ostatní (Jan 20,15; Lk 24,13-35; Jan 21,4-6), dokonce i s jeho ranami na očích! V evangeliích se zdá, že se všichni můžeme po jakémkoli autentickém setkání s Bohem vrátit k "rybaření" a vědomě si nést své ponižující rány, jen nyní pokorněji. To je náš jediný odznak cti. Ve skutečnosti je to právě naše zranění, které nám dává jakýkoli zájem o samotné uzdravení a samotnou moc uzdravovat druhé. Jak správně řekl Henri Nouwen, jediní autentičtí léčitelé jsou vždy zranění léčitelé. Dobří terapeuti budou často říkat totéž.  

Pravý mysticismus nám jen umožňuje "lovit" z jiné strany lodi a s jinými očekáváními, co může znamenat úspěch. Po celou dobu jsme si naprosto jisti, že již a vždy plujeme na velkém, hlubokém, životem naplněném rybníku. Mystické srdce ví, že poblíž je kolega Rybář, který je vždy k dispozici pro dobrou radu. Stojí a láká z břehů, z okrajů každého běžného života, každé nenáboženské chvíle, každého "světského" zaměstnání, a stále hovoří s pracujícími lidmi, kteří stejně jako první učedníci nejsou důležití, vlivní, zvlášť "svatí", vzdělaní v teologii, nebo dokonce vzdělaní. To je mystická brána, která není úzká, ale široká a přívětivá. [1]  

Matthew Fox potvrzuje mystickou zkušenost jako dar: 

V hloubi duše je každý z nás mystikem. Když se napojíme na tuto energii, znovu ožijeme a zrodíme se. Z kreativity, kterou uvolňujeme, se rodí prorocké vize a dílo, které všichni toužíme uskutečnit jako svůj dar světu. Chceme sloužit v jakékoliv funkci, kterou můžeme. Navázání kontaktu s mystickým nitrem je počátkem naší hluboké služby....   

Mysticismus je o úctě a vděčnosti, o uvolnění a nechání být, o zrození a tvořivosti a o soucitu - včetně léčení a oslav a vytváření spravedlnosti -, které náš svět tolik potřebuje..... Každý mystik je léčitel. My všichni jsme léčitelé. [2] 

Father Richard writes about encountering the Risen Christ in our ordinariness and woundedness.  

I’ve noticed in the Gospels that even after two appearances of the Risen Christ, the apostles return to their old job of fishing (John 21:3). They don’t join the priesthood, try to get a job at the Temple, go on more retreats, take vows, leave their wives, or get special titles. Nor is there any mention of them baptizing each other or wearing special clothing beyond that of a wayfarer or “workman” (Matthew 10:9–10). When the inner is utterly transformed, we don’t need symbolic outer validations, special hats, or flashy insignia.  

We can also note that the Risen Christ is never apparent as a supernatural figure, but is mistaken in one case for a gardener, another time for a fellow traveler on the road, and then for a fisherman offering advice. He seems to look just like everybody else after the Resurrection (John 20:15; Luke 24:13–35; John 21:4–6), even with his wounds on full display! In the Gospels it appears we can all go back to “fishing” after any authentic God encounter, consciously carrying our humiliating wounds, only now more humbly. That is our only badge of honor. In fact, it is exactly our woundedness that gives us any interest in healing itself, and the very power to heal others. As Henri Nouwen rightly said, the only authentic healers are always wounded healers. Good therapists will often say the same.   

True mysticism just allows us to “fish” from a different side of the boat and with different expectations of what success might mean. All the while, we are totally assured that we are already and always floating on a big, deep, life-filled pond. The mystical heart knows there is a fellow Fisherman nearby who is always available for good advice. He stands and beckons from the shores, at the edges of every ordinary life, every unreligious moment, every “secular” occupation, and he is still talking to working people who, like the first disciples, are not important, influential, especially “holy,” trained in theology, or even educated. This is the mystical doorway, which is not narrow but wide and welcoming. [1]  

Matthew Fox affirms mystical experience as a gift: 

Deep down, each one of us is a mystic. When we tap into that energy we become alive again and we give birth. From the creativity that we release is born the prophetic vision and work that we all aspire to realize as our gift to the world. We want to serve in whatever capacity we can. Getting in touch with the mystic inside is the beginning of our deep service….   

Mysticism is about the awe and the gratitude, the letting go and the letting be, the birthing and the creativity, and the compassion—including healing and celebration and justice making—that our world so sorely needs…. Every mystic is a healer. We are healers all. [2]