Teolog Howard Thurman (1899-1981) věřil, že pěstování vnitřního klidu nám umožňuje zakoušet božství. Lerita Coleman Brownová píše: 

Jako student semináře se jednou pozdě večer vracel domů a Thurman si všiml zvuku vody. Touto cestou šel už mnohokrát a nikdy neslyšel ani kapku. Druhý den Thurman své pozorování probral s jedním ze svých profesorů, který mu řekl, že pod ulicí vede kanál. Protože pozdě v noci nebyly slyšet zvuky tramvají, automobilů a kolemjdoucích, mohl Howard rozeznat zvuk vody.  

Thurman tyto zvuky přirovnává ¼ k vnitřnímu brebentění v naší mysli, které nám brání uvědomit si Boží přítomnost. Ztišit povrchní hluk v naší mysli je to, k čemu nás Thurman vybízí, když nám dává pokyn, jak to dělá v celém svém díle, abychom se "soustředili dolů".  

To, co přitahuje a udržuje naši pozornost, určuje, jak a kdy budeme Boha prožívat. "V celkové náboženské zkušenosti se učíme čekat; učíme se připravit mysl a ducha," píše. "Právě v okamžicích čekání, přemítání, prodlévání, prodlévání bez času se podstata náboženské zkušenosti stává nejplodnější. Právě tady se učím naslouchat, otevírat dokořán samotné dveře svého bytí, čistit zákoutí a štěrbiny svého života - abych se, až do něj Jeho přítomnost vtrhne, mohl těšit z Jeho příchodu k sobě samému ve mně." [1] Thurman se domníval, že tato činnost může také vyžadovat opuštění nenávisti a zahořklosti, abyste při vstupu do svého středu vstupovali do Boha jako Stvořitele existence, protože "Bůh je dno existence".  

Brown nachází v Thurmanových spisech výzvu k otevřenosti vůči možnosti každodenní mystiky pro všechny.  

Thurman demystifikoval mystiku tím, že ji jednoduše zarámoval. Mystikové jsou lidé, kteří mají osobní náboženskou zkušenost nebo se setkali s Bohem. Tento popis mě i mnohé další osvobodil od myšlenky, že Bůh se lidem zjevuje až po letech modliteb a asketického, izolovaného života. Thurman věřil, že mystikem se může stát každý, kdo je této zkušenosti otevřený. Otevřel nám dveře do světa, kde se mystici volně pohybují mezi námi a žijí obyčejným životem. Mystikové jsou ti, kteří slyší vodu tekoucí pod ulicí. Umí ztišit povrchový hluk natolik, aby slyšeli smysl všech věcí, které proudí pod každodenním životem.  

Mystici všedního dne jsou lidé, kteří komunikují s Boží přítomností, přijímají vedení prostřednictvím prorockých vizí, hlasů a snů a zavazují se žít spíše pro Boha než pouze pro sebe. Jejich vize života je větší a rozsáhlejší, protože vědí, že žijí z nějakého důvodu, za nějakým účelem, který prospěje lidským duším, s nimiž se možná nikdy nesetkají.¼ Thurman žil identitu založenou na mystice, protože pravidelně pociťoval jednotu s Bohem a příležitostně zažíval vize. Věřil také, že mystické okamžiky by měly lidi podněcovat k lásce, společenství a sociálnímu jednání. 

Theologian Howard Thurman (1899–1981) believed that cultivating inner stillness allows us to experience the divine. Lerita Coleman Brown writes: 

As a seminary student walking home late one night, Thurman noticed the sound of water. He had taken this route many times, and he had never heard even a drip. The next day Thurman discussed his observations with one of his professors, who told him that a canal ran underneath the street. Because the noises of streetcars, automobiles, and passersby were absent late at night, Howard could discern the sound of water.  

Thurman equates these sounds ¼ to the inner chatter within our minds that prevents us from being aware of God’s presence. Quieting the surface noise in our minds is what Thurman urges us to do when he instructs us, as he does throughout his writings, to “center down.”  

What attracts and holds our attention determines how and when we will experience God. “In the total religious experience we learn how to wait; we learn how to ready the mind and the spirit,” he writes. “It is in the waiting, brooding, lingering, tarrying timeless moments that the essence of the religious experience becomes most fruitful. It is here that I learn to listen, to swing wide the very doors of my being, to clean out the corners and the crevices of my life—so that when His Presence invades, I am free to enjoy His coming to Himself in me.” [1] Thurman believed this activity may also require letting go of hatred and bitterness so that in coming into your center, you are coming into God as the Creator of existence because “God bottoms existence.”  

Brown finds in Thurman’s writings an invitation to be open to the possibility of everyday mysticism for all.  

Thurman demystified mysticism by framing it simply. Mystics are people who have a personal religious experience or an encounter with God. This description has freed me and many others from thinking that God appears to people only after years of prayer and living an ascetic, isolated life. Thurman believed anyone can be a mystic if they are open to the experience. He opened a door to a world where mystics move freely among us and live ordinary lives. Mystics are the ones who can hear the water flowing beneath the street. They know how to quiet the surface noise enough to hear the meaning of all things coursing below daily life.  

Everyday mystics are people who commune with the presence of God, receive guidance through prophetic visions, voices, and dreams, and commit themselves to living for God rather than solely for themselves. Their vision for life is larger and more expansive, knowing that they are alive for a reason, a purpose that will benefit human spirits they may never meet.¼ Thurman lived out an identity grounded in mysticism, as he regularly felt oneness with God and on occasion experienced visions. He also believed that mystical moments should stir people toward love, community, and social action.