Ghanská teoložka Mercy Oduyoyeová ve svém dopise "Naděje pro Zemi" vyzývá budoucí generace, aby se setkaly s realitou Země a naším místem v ní.

Zkrátka a dobře, chceme-li žít dlouho a mít zdravou Zemi se zdravými vodami, musíme se přestat soustředit sami na sebe. Život je silnější než my, ale život je také křehký a zranitelný v lidských rukou. Jsme chamtiví a bezohlední, a tak degradujeme zemi, vody i ostatní lidské bytosti. Chceme-li vám a vašim vnukům zanechat krásný svět, musíme brát vážně skutečnost, že stvoření nepatří nám, my jsme jeho součástí. Nemůžeme si se zemí, vodou a ostatními lidskými bytostmi dělat, co se nám zlíbí. Bůh od nás očekává, že budeme zemi udržovat v dobrém stavu. Země se stará o nás a my se musíme starat o zemi i o sebe navzájem....

Duch Boha Stvořitele je s námi a my jsme všichni rozpálení jako učedníci o Letnicích. Vyjdeme ven, abychom ostatním řekli, že jiný svět je možný. Doufám, že i vy řeknete všem svým kamarádům, spolužákům a spolužačkám, že možný svět krásy je na dohled. [1]

Teolog Larry Rasmussen píše dopisy svým vnoučatům a zamýšlí se nad zázrakem, krásou a budoucností naší planety:

Víte, že před vaší generací nežili žádní lidé jakéhokoli druhu na tak horké planetě, jako je tato?...

Přesto svět nepřestal být krásný. Vzpomeneš si na naše dny na červených skalních mezích v Novém Mexiku, "na tuhle krásnou rozbitou zemi erozní krásy, kde skály jinak určují čas a údery křídel havranů k nám přicházejí jako modlitby". [2] Vzpomenete si také na náš dům ve stylu adobe a na mnoho hodin strávených na terase při kreslení barevnými křídami nebo při společném skládání puzzle. Možná si také vzpomenete na temnou oblohu plnou jasných hvězd, a to i tady ve městě, a na modré a růžové pruhy na obzoru za svítání.

Hádám, že Řekové měli pravdu. Jejich slovo kosmos znamená "řád" - ty hvězdy ve svých drahách - a znamená také "krása", jako ve slově kosmetika, i když kosmetika je pro život a smrt stovek miliard galaxií trochu triviální! Nebo pro pruhované svítání.

Kosmos jako krása a řád patří k životu, [vnuku], takže jdi do řečtiny a nárokuj si krásu, která existuje. Nech se jí vést. Krása je svým vlastním odporem, zápasí se vším, co je ošklivé a chaotické.... Jestliže bouřlivý svět nepřestal být krásný, ani láska nepřestala být láskou: "I zraněný svět nás živí. I zraněný svět nás drží, dává nám chvíle úžasu a radosti." [3] To je moje poslední nejoblíbenější autorka Robin Wall Kimmererová a má pravdu: pokud si vybíráme radost místo zoufalství a lásku místo nenávisti, je to proto, že Země nám lásku a radost nabízí každý den. [4]

In her letter “Earth Hope,” Ghanaian theologian Mercy Oduyoye calls on future generations to encounter the reality of the earth and our place in it.

The long and short of all this is that if we want to live long, and have a healthy earth with healthy waters, we have to stop being self-centered. Life is stronger than us but life is also fragile and vulnerable in human hands. We are greedy and inconsiderate and so degrade the earth, the waters, and other human beings. If we are to leave a beautiful world for you and your grandchildren, we have to take seriously the fact that creation does not belong to us; we are part of creation. We cannot do what we like with earth, water, and other human beings. God expects us to keep the earth in good condition. The earth takes care of us and we have to take care of the earth and of each other.…

The spirit of God the Creator has been with us and we are all fired up like the disciples at Pentecost. We shall go out to tell others that another world is possible. I hope you will also tell all your playmates, classmates, and schoolmates that a possible world of beauty is in sight. [1]

Theologian Larry Rasmussen writes letters to his grandchildren, reflecting upon wonder, beauty, and our planet’s future:

Did you know that before your generation, no humans of any stripe ever lived on a planet as hot as this one?…

Still, the world has not stopped being beautiful. You will remember our days on the red rock mesas of New Mexico, “this beautiful broken country of erosional beauty where rocks tell time differently and the wing beats of ravens come to us as prayers.” [2] You’ll remember our adobe-style house, too, and many patio hours sketching with colored chalk or doing a puzzle together. You may also remember dark skies of bright stars, even here in town, and the blue and pink stripes on the horizon at dawn.

I guess the Greeks had it right. Their word cosmos means “order”—those stars in their courses—and it also means “beauty,” as in cosmetics, though cosmetics is a bit trivial for the life and death of a hundred billion galaxies! Or for a striped dawn.

Cosmos as beauty and order belongs to life, [grandson], so go Greek and claim the beauty that exists. Let it guide you. Beauty is its own resistance, contending with all that is ugly and chaotic.… If the tumultuous world has not stopped being beautiful, neither has love stopped being love: “Even a wounded world is feeding us. Even a wounded world holds us, giving us moments of wonder and joy.” [3] That’s my latest most favorite author, Robin Wall Kimmerer, and she’s right: if we choose joy over despair and love over hate, it’s because Earth offers love and joy daily. [4]