Pro otce Richarda začíná kontemplace ve chvíli, kdy si uvědomíme hranice své vlastní perspektivy. Skutečnost je mnohem širší, než jsme schopni vnímat.

Každý úhel pohledu je pohledem z určitého bodu. Pokud si neuvědomíme a nepřiznáme vlastní osobní a kulturní úhel pohledu, nikdy nebudeme vědět, jak decentralizovat vlastní perspektivu. Budeme žít ve vysoké míře iluzí, které přinášejí do světa mnoho utrpení. Myslím, že právě to měla na mysli Simone Weilová, když prohlásila: "Láska k Bohu je jedinečným zdrojem všech jistot." V tomto případě se jedná o to, co je pro nás nejvýznamnější. [1] Pouze vnější a pozitivní referenční bod zcela uzemňuje mysl a srdce.

Jedním z klíčů k moudrosti je, že musíme rozpoznat své vlastní předsudky, své návykové zaujetí a ty věci, kterým z nějakého důvodu odmítáme věnovat pozornost. Dokud tyto vzorce neuvidíme (což je raná fáze kontemplace), nikdy nebudeme schopni vidět to, co nevidíme. Bez takového kritického uvědomění si svého malého já je jen malá šance, že jakýkoli jedinec vytvoří skutečně velké poznání nebo trvalou moudrost. [2]

Jen lidé, kteří vykonali svou vnitřní práci, mohou vidět za hranice svých vlastních předsudků něco transcendentního, něco, co překračuje hranice kultury a individuální zkušenosti. Lidé s pokřiveným obrazem sebe sama, světa nebo Boha budou do značné míry neschopni prožívat to, co je ve světě skutečně skutečné. Budou se na věci dívat úzkou klíčovou dírkou. Místo toho budou vidět to, co potřebují, aby realita byla, čeho se bojí nebo na co se zlobí. Budou vše vidět skrze svou agresi, svůj strach nebo svůj program. Jinými slovy, nebudou vidět to vůbec.

To je opak pravých kontemplativních lidí, kteří mají zvýšenou schopnost vidět to, co je, ať už je to příznivé, nebo ne, ať už to odpovídá jejich potřebám, nebo ne, ať už se jim to líbí, nebo ne, a ať už tato skutečnost vyvolává pláč, nebo radost. Většina z nás si obvykle špatně vyloží svou zkušenost až do té doby, než se vymaníme ze svého falešného středu. Do té doby je v cestě příliš mnoho našeho já. Většina z nás nevidí věci takové, jaké jsou; vidíme věci takové, jací jsme my. To není málo.

For Father Richard, contemplation begins as we realize the limits of our own perspective. Reality is far vaster than we can perceive.

Every viewpoint is a view from a point. Unless we recognize and admit our own personal and cultural viewpoints, we will never know how to decentralize our own perspective. We will live with a high degree of illusion that brings much suffering into the world. I think this is what Simone Weil meant by stating, “The love of God is the unique source of all certainties.” [1] Only an outer and positive reference point utterly grounds the mind and heart.

One of the keys to wisdom is that we must recognize our own biases, our own addictive preoccupations, and those things to which, for some reason, we refuse to pay attention. Until we see these patterns (which is early-stage contemplation), we will never be able to see what we do not see. Without such critical awareness of the small self, there is little chance that any individual will produce truly great knowing or enduring wisdom. [2]

Only people who have done their inner work can see beyond their own biases to something transcendent, something that crosses the boundaries of culture and individual experience. People with a distorted image of self, world, or God will be largely incapable of experiencing what is Really Real in the world. They will see things through a narrow keyhole. They’ll see instead what they need reality to be, what they’re afraid it is, or what they’re angry about. They’ll see everything through their aggression, their fear, or their agenda. In other words, they won’t see it at all.

That’s the opposite of true contemplatives, who have an enhanced capacity to see what is, whether it’s favorable or not, whether it meets their needs or not, whether they like it or not, and whether that reality causes weeping or rejoicing. Most of us will usually misinterpret our experience until we have been moved out of our false center. Until then, there is too much of the self in the way. Most of us do not see things as they are; we see things as we are. That is no small point.

When we touch our deepest image of self, a deeper image of reality, or a new truth about God, we’re touching something that opens us to the sacred. We’ll want to weep or to be silent, or to run away from it and change the subject because it’s too deep, it’s too heavy. As T. S. Eliot wrote, “human kind cannot bear very much reality.” [3]

That’s why I—and so many others—emphasize contemplation. It’s the way of going to the experience of the absolute without going toward ideology. There’s a difference. It’s going toward the experience of the good, the true, the beautiful, the real without going into a head trip, or taking the small self—or one’s momentary vantage point—too seriously. [4]