Ekologický teolog Thomas Berry (1914-2009) se zamýšlí nad naším tolik potřebným spojením s přírodou:

Co vidíte, když se v noci podíváte na oblohu na planoucí hvězdy proti půlnočnímu nebi? Co vidíte, když se nad východním obzorem rozednívá? Co vás napadá ... na podzim, když listí hnědne a je rozfoukáno ... [nebo] když se večer díváte na oceán? Co vidíte?

Mnoho dřívějších národů vidělo v těchto přírodních jevech svět, který přesahuje pomíjivý vzhled, svět trvalý, svět, který se zobrazuje v zázracích slunce a mraků ve dne a hvězd a planet v noci, svět, který člověka obklopuje nějakým hlubokým způsobem. Tento jiný svět byl strážcem, učitelem, léčitelem - zdrojem, z něhož se lidé zrodili, který je živil, chránil a vedl, a osudem, k němuž jsme se vrátili....

Spojení s touto jinou, hlubší realitou věcí jsme ztratili. V důsledku toho se nyní nacházíme na zdevastovaném kontinentu, kde nic není svaté, nic není posvátné. Už nemáme žádný svět s přirozenou hodnotou, žádný svět zázraků, žádný nedotčený, nezkažený, nevyužitý svět. Myslíme si, že jsme pochopili všechno. Ale nepochopili. Všechno jsme využili . Tím, že jsme planetu "rozvíjeli", jsme Zemi redukovali na nový typ neplodnosti. Vědci nám říkají, že se nacházíme uprostřed šestého období vymírání v historii Země. K takovému vymírání živých forem nedošlo od vyhynutí dinosaurů před pětašedesáti miliony let. [1]

BBerry vyzývá ke spiritualitě, která ctí svět přírody:

Ekologický věk podporuje hluboké vědomí posvátné přítomnosti v každé realitě vesmíru. Hvězdám na nebi, Slunci a všem nebeským tělesům, mořím a kontinentům, všem živým formám stromů a květin, nesčetným projevům života v moři, zvířatům v lesích a ptákům ve vzduchu náleží úcta a respekt. Bezohledné zničení živého druhu znamená navždy umlčet božský hlas. [2]

Abychom uchránili tento posvátný svět našeho původu před zničením, je naší velkou potřebou obnova celé západní nábožensko-duchovní tradice.... Potřebujeme se posunout od spirituality odcizení od přírodního světa ke spiritualitě důvěrného vztahu s ním, ... ke spiritualitě božského, jak se zjevuje ve viditelném světě kolem nás, od spirituality zabývající se spravedlností pouze vůči lidem ke spravedlnosti, která zahrnuje širší společenství Země....

Nemůžeme zachránit sami sebe, aniž bychom zachránili svět, ve kterém žijeme.... Budeme žít nebo zemřeme tak, jak žije nebo zemře tento svět. Můžeme to říci jak fyzicky, tak duchovně. Buď nás tento svět bude duchovně živit, nebo budeme o duchovní potravu hladovět. Žádná jiná zjevující zkušenost nemůže pro člověka udělat to, co dělá zkušenost přirozeného světa. [3]  

The ecological theologian Thomas Berry (1914–2009) reflects on our much-needed connection with nature:

What do you see when you look up at the sky at night at the blazing stars against the midnight heavens? What do you see when the dawn breaks over the eastern horizon? What are your thoughts … in the autumn when the leaves turn brown and are blown away … [or] when you look out over the ocean in the evening? What do you see?

Many earlier peoples saw in these natural phenomena a world beyond ephemeral appearance, an abiding world, a world imaged forth in the wonders of the sun and clouds by day and the stars and planets by night, a world that enfolded the human in some profound manner. This other world was guardian, teacher, healer—the source from which humans were born, nourished, protected, guided, and the destiny to which we returned….

We have lost our connection to this other deeper reality of things. Consequently, we now find ourselves on a devastated continent where nothing is holy, nothing is sacred. We no longer have a world of inherent value, no world of wonder, no untouched, unspoiled, unused world. We think we have understood everything. But we have not. We have used everything. By “developing” the planet, we have been reducing Earth to a new type of barrenness. Scientists are telling us that we are in the midst of the sixth extinction period in Earth’s history. No such extinction of living forms has occurred since the extinction of the dinosaurs some sixty-five million years ago. [1]

Berry calls for a spirituality that honors the natural world:

The ecological age fosters the deep awareness of the sacred presence within each reality of the universe. There is an awe and reverence due to the stars in the heavens, the sun, and all heavenly bodies; to the seas and the continents; to all living forms of trees and flowers; to the myriad expressions of life in the sea; to the animals of the forests and the birds of the air. To wantonly destroy a living species is to silence forever a divine voice. [2]

To preserve this sacred world of our origins from destruction, our great need is for renewal of the entire Western religious-spiritual tradition…. We need to move from a spirituality of alienation from the natural world to a spirituality of intimacy with it, … to a spirituality of the divine as revealed in the visible world about us, from a spirituality concerned with justice simply to humans to a justice that includes the larger Earth community….

We cannot save ourselves without saving the world in which we live.… We will live or die as this world lives or dies. We can say this both physically and spiritually. We will be spiritually nourished by this world or we will be starved for spiritual nourishment. No other revelatory experience can do for the human what the experience of the natural world does. [3]