Marya Grathwohlová, sestra svatého Františka, popisuje zážitek, který zažila s dlouholetou přítelkyní při jízdě autem po pohoří Bighorn ve Wyomingu:

Dorie, která se distancovala od organizovaného náboženství, nicméně vymyslela výraz "skalní růženec", aby vyjádřila sled životních tajemství uzamčených ve vrstvách hornin: plazi, lesy, obojživelníci, ryby, těla spolupracujících buněk, fotosyntéza.

Když hora odhaluje nádheru evoluce života, přistihnu se, že se ptám: "Kdo jsme my, lidé? Jaká je naše role, náš dar Zemi v této škále forem života?" "Jaká je naše role? Tyto nesmírné otázky vyžadují vesmír nebo náboženství....

Blízko vrcholu náhle obcházíme útes. Další nápis: PŘED 2,9 MILIARDAMI LET. GRANIT. A moje duše se zarazí do awe....

Najdeme odpočívadlo. Doběhnu zpátky ke skále a poblíž cedule seberu něco malého. Kámen, na svou velikost těžký, se leskne křemenem. Přiložím si ho ke rtům.

"Ty," šeptám, "jsi svědkem geniálního stvoření života fotosyntézou."

Stojím tiše a naslouchám. Čas se zastaví.

V mých rukou je písmo, kámen, který volá. Připomínám si, že to bylo před pouhými dvěma tisíci lety, kdy Ježíš řekl: "Budou-li lidé mlčet, kameny budou křičet" [Lukáš 19,40].

Země, kamenná planeta, křičí. Země křičí proti globálnímu masovému vymírání druhů, ničivým klimatickým změnám způsobeným člověkem a proti schopnosti militarizovaného a industrializovaného lidstva otrávit a zničit podpůrné systémy Země: půdu, vzduch a vodu. Země křičí proti utrpení, které si my lidé navzájem způsobujeme.

Tady je moje otázka pro horu. Jak se naučíme stát se přispívajícími členy přehlídky života, tohoto pokračujícího příběhu společenství druhů, svébytnými subjekty? [1]

Grathwohl popisuje oduševnělou krásu v přírodě jako božskou přítomnost:

Po téměř padesáti letech, kdy jsem byla františkánskou sestrou, jsem se dozvěděla, že krása je pro františkánské teology a filosofy konečným a nejintimnějším poznáním Boha, jiným jménem pro Boha, jménem pro Boha. Svatý Bonaventura a blahoslavený Jan Duns Scotus učí, že krása a rozmanitost stvoření nás živí skrze utrpení a ztráty. Když nám dojde smysl života, když nás znechutí vzpomínky na válku, když se na Zemi útočí s nevídanou brutalitou kvůli uhlí, plynu, ropě, dřevu a zisku, když bují chudoba a extrémní bohatství pro málokoho prudce stoupá, když nás zradí přátelé a všichni, které máme rádi, žijí daleko ... pak stále krása vydrží a pomáhá nám to zvládnout. Jako Bůh.... [2]

Teď cítím, že duše zná sama sebe a svůj život ve velkém soucitném Tajemství, které se snažíme pojmenovat. Duše se bouří, stoupá, roste k nepojmenovatelnému tichu a kráse Boha a v něm, mateřského vodního Boha, deště mimo katolickou víru, mimo jakékoli konkrétní náboženství či vyznání, deště, který nás konejší v utrpení a vyzývá k samolibosti. Duše kvete v tomto dešti světů, meteorických dešťů, kosmu. [3]

Marya Grathwohl, a Sister of St. Francis, describes an experience with a longtime friend driving up Wyoming’s Bighorn Mountains:

Dorie, who had distanced herself from organized religion, nevertheless coins the phrase “rock rosary” to express the sequence of life mysteries locked in the rock layers: reptiles, forests, amphibians, fish, bodies of cooperating cells, photosynthesis.

As the mountain reveals the splendor of life’s evolution, I find myself asking, “Who are we human beings? Within this array of life-forms, what is our role, our gift to Earth?” These immense questions require a universe or religion….

Then near the summit, we abruptly round a cliff. Another sign: PRECAMBRIAN 2.9 BILLION YEARS AGO. GRANITE. And my soul slams into awe….

We find a pull-off. I race back to the cliff and near the sign pick up something small. A stone, heavy for its size, glistens with quartz. I hold it close to my lips.

“You,” I whisper, “you witnessed life’s genius in creating photosynthesis.”

I stand silent, listening. Time stops.

In my hands is a scripture, a stone crying out. I recall that it was a mere two thousand years ago that Jesus said, “If the people are silent, the stones will cry out” [Luke 19:40].

Earth, a rocky planet, cries out. Earth cries out against global mass extinction of species, the destruction of human-caused climate change, and the prowess of militarized and industrialized humanity to poison and destroy Earth’s support systems: soil, air, and water. Earth cries out against the suffering we humans cause each other.

Here is my question for the mountain. How do we learn to become contributing members of the pageant of life, of this ongoing story of a communion of species, subjects in their own right? [1]

Grathwohl describes soulful beauty in nature as the Divine Presence:

After almost fifty years of being a Franciscan Sister, I learned that beauty for Franciscan theologians and philosophers is the ultimate and most intimate knowing of God, another name for God, the name for God. Saint Bonaventure and Blessed John Duns Scotus teach that the beauty and diversity of creation nourish us through suffering and loss. When we’ve run out of purpose, when memories of war sicken us, when Earth is attacked with unparalleled savagery for coal, gas, oil, timber, and profit, when poverty runs rampant and extreme wealth for very few soars, when friends betray us, and everyone we love lives far away … then, still beauty endures, and helps us make it through. Like God…. [2]

I sense now that soul knows itself and its life within the great compassionate Mystery we strive to name. Soul stirs, rises, grows toward and within the unnameable silence and beauty of God, a mothering watery God, a rain beyond Catholic, beyond any specific religion or creed, a rain that soothes us in suffering and challenges complacency. Soul flowers in this rain of the worlds, of meteor showers, of the cosmos. [3]