Robin Wall Kimmererová, botanička Potawatomi, píše o našem místě v přírodě:

V domorodém pojetí je člověk v demokracii druhů vnímán jako poněkud méněcenná bytost. Jsme označováni za mladší bratry Stvoření, takže se jako mladší bratři musíme učit od starších. Rostliny tu byly první a měly dlouhou dobu na to, aby se zorientovaly. Žijí nad zemí i pod zemí a drží zemi na místě. Rostliny vědí, jak ze světla a vody vyrobit potravu. Nejenže uživí samy sebe, ale také vyprodukují dostatek potravy pro život nás všech ostatních. Rostliny jsou živiteli pro ostatní členy společenství a jsou příkladem ctnosti štědrosti, neboť vždy nabízejí potravu....

Mnoho domorodých národů sdílí poznání, že každý z nás je obdařen zvláštním darem, jedinečnou schopností..... Chápou však, že tyto dary mají dvojí povahu: dar je zároveň odpovědností. Pokud je darem ptáka zpěv, pak má povinnost přivítat den hudbou. Povinností ptáků je zpívat a my ostatní přijímáme píseň jako dar.

Ptát se, co je naší odpovědností, znamená možná také ptát se: Co je naším darem? A jak jej máme využít? [1]

Autorka Debra Rienstra se zamýšlí nad destruktivní rolí, kterou lidstvo ve vztahu k Zemi často hraje:

Kdyby lidé vůbec neexistovali, život na Zemi by pokračoval. Nelichoťme si: z biologického hlediska Země nepotřebuje, abychom se o ni starali a pečovali o ni. Život na Zemi existoval celé věky před naším příchodem. Zlepšili jsme svým příchodem Zemi? Teologové dlouho vykládali Genesis 1,26-28 ["Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji"] jako Boží pokyn lidem, aby rozvíjeli potenciál stvoření. Dobře, ale při rozvíjení potenciálu můžeme také ničit, zvláště nyní, když jsme se stali tak velmi plodnými a rozmnožili se na tolik miliard. "Správcovství" a "péče" jsou nutné jen proto, že lidé si ze Země berou věci, aby přežili.

Rienstra odpovídá křesťanům, kteří nepřebírají odpovědnost za péči o Zemi a věří, že "Bůh něco udělá", aby nás zachránil:

Bůh nechává lidem velkou svobodu, aby dělali zlé a ničivé věci. Dát lidem morální odpovědnost znamená dovolit nám jednat nemorálně a nést následky svého jednání - nebo v případě klimatických změn nechat jiné lidi nést následky, alespoň zpočátku. Opravdu chceme zjistit, kam až to Bůh nechá zajít, než "něco udělá"? Nebo bychom místo toho mohli vnímat, že Bůh skutečně něco dělá, a to prostřednictvím poznání a práce lidí a prostřednictvím samoléčivých schopností zabudovaných do planety? Otázkou pro každého z nás je, zda se postavit na odpor, nebo spolupracovat....

Co můžeme vrátit prostřednictvím vzorce reciprocity planetě, která nám toho tolik dává? Co udělá více než lidskému stvoření radost, že jsme tady? [2]

Robin Wall Kimmerer, Potawatomi botanist, writes of our place in nature:

In the indigenous view, humans are viewed as somewhat lesser beings in the democracy of species. We are referred to as the younger brothers of Creation, so like younger brothers we must learn from our elders. Plants were here first and have had a long time to figure things out. They live both above and below ground and hold the earth in place. Plants know how to make food from light and water. Not only do they feed themselves, but they make enough to sustain the lives of all the rest of us. Plants are providers for the rest of the community and exemplify the virtue of generosity, always offering food….

Many indigenous peoples share the understanding that we are each endowed with a particular gift, a unique ability…. It is understood that these gifts have a dual nature, though: a gift is also a responsibility. If the bird’s gift is song, then it has a responsibility to greet the day with music. It is the duty of birds to sing and the rest of us receive the song as a gift.

Asking what is our responsibility is perhaps also to ask, What is our gift? And how shall we use it? [1]

Author Debra Rienstra considers the destructive role humanity has often played in relation to the earth:

If humans didn’t exist at all, life would continue on earth. Let’s not flatter ourselves: biologically speaking, the earth does not need us to tend and care for it. Life on earth existed for eons before we arrived. Have we made the earth better by our arrival? Theologians have long interpreted Genesis 1:26–28 [“be fruitful and multiply; fill the earth and subdue it”] as God’s instruction to humans to unfold the potential of creation. Very well, but in our unfolding of potentials, we can also destroy, especially now that we have become so very fruitful and multiplied to so many billions. “Stewarding” and “caring” are only necessary because humans take things from the earth to survive.

Rienstra responds to Christians who do not take responsibility to care for the earth, believing “God will do something” to rescue us:

God allows people a great deal of freedom to do evil and ruinous things. Giving humans moral responsibility entails allowing us to act immorally and to suffer the consequences of our actions—or in the case of climate change, to let other people to suffer the consequences, at least at first. Do we really want to find out just how far God will let this go before God “does something”? Or could we instead perceive that God is indeed doing something, through the knowledge and work of people and through the self-healing powers built into the planet? The question for each of us is whether to resist or cooperate….

What can we give back through a pattern of reciprocity to a planet that gives us so much? What will make the more-than-human creation glad that we are here? [2]