Otec Richard nás vybízí, abychom si uvědomili, jak duše přírody odráží tu naši:

Moderní a postmoderní já žije do značné míry ve světě, který si samo vytvořilo, a reaguje pro nebo proti vlastním představám, které vytvořil člověk. Ačkoli sami sebe nazýváme inteligentními, ztratili jsme kontakt se světem přírody. V důsledku toho jsme ztratili kontakt s vlastní duší. Domnívám se, že bez skutečného spojení s přírodou nemůžeme získat přístup ke své plné inteligenci a moudrosti.

Můj duchovní otec František z Assisi strávil mnoho dní, týdnů, a dokonce i měsíců tím, že se procházel po cestách Umbrie a nechal se učit přírodou. František znal a respektoval stvoření, nazýval zvířata, slunce, měsíc, a dokonce i počasí a živly svými bratry a sestrami. Díky delšímu pobytu v přírodě se František důvěrně spojil s nelidskými živými bytostmi a poznal, že i svět přírody je prodchnut duší. Téměř všechny mužské iniciační obřady - včetně těch Ježíšových a Jana Křtitele (viz Mt 3,13-17) - se jistě z tohoto důvodu odehrávaly v přírodě.

Bez takového rozpoznání a zrcadlení duše jsme odcizeni a odděleni od přírody a upřímně řečeno i od sebe samých. Bez niterného spojení s duší přírody nebudeme umět milovat ani respektovat svou vlastní duši. Místo toho se snažíme různými prostředky přimět Boha a lidi, aby nás měli rádi nebo nás přijali, protože nikdy nezažijeme radikální sounáležitost se světem samotným. Snažíme se říct sobě i druhým: "Patřím sem. Záleží na mně." To je samozřejmě pravda! Ale vymyšlenými a umělými prostředky tohoto božského cíle nikdy nedosáhneme. Na tomto světě se přirozeně uzdravujeme, když poznáváme věci od středu ke středu, subjekt k subjektu a duši k duši.

Považuji duši za konečný smysl čehokoli, který se nachází uvnitř. Duše je plán uvnitř každé stvořené věci, který jí říká, čím je a čím se může stát. Když se s čímkoli setkáme na této úrovni, budeme to respektovat, chránit a milovat.

Mnoho lidských bytostí jednoduše nenašlo svůj vlastní plán neboli duši, takže ji nikde jinde nevidí. Podobný poznává podobného! Když se setkáváme s realitou pouze na vnější úrovni, nesetkáváme se s vlastní duší a nemáme ani schopnost setkat se s duší čehokoli jiného. My duchovní bychom udělali mnohem lépe, kdybychom křesťany povzbuzovali k objevování své duše, místo abychom ji "zachraňovali".

Ačkoli všechno má duši, u mnoha lidí se zdá, že je nečinná, odpojená a nezakotvená. Neuvědomují si vrozenou pravdu, dobrotu a krásu, která ze všeho vyzařuje. Pokud je Bůh tak velký, slavný a nádherný, jak tvrdí náboženství, pak proč by takový Bůh nezpřístupnil takovou "nádheru" všeobecně? Takové spojení a přítomnost jsou jistě stejně volně dostupné jako vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme.

Father Richard encourages us to recognize how the soul of nature mirrors our own:

The modern and postmodern self largely lives in a world of its own construction, and it reacts for or against its own human-made ideas. While calling ourselves intelligent, we’ve lost touch with the natural world. As a result, we’ve lost touch with our own souls. I believe we can’t access our full intelligence and wisdom without some real connection to nature.

My spiritual father Francis of Assisi spent many days, weeks, and even months walking the roads of Umbria and letting nature teach him. Francis knew and respected creation, calling animals, sun, moon, and even the weather and the elements his brothers and sisters. Through extended time in nature, Francis became intimately connected with non-human living things and came to recognize that the natural world was also imbued with soul. Almost all male initiation rites—including those of Jesus and John the Baptist (see Matthew 3:13–17)—took place in nature, surely for that reason.

Without such soul recognition and mirroring, we are alienated and separated from nature, and quite frankly, ourselves. Without a visceral connection to the soul of nature, we will not know how to love or respect our own soul. Instead, we try various means to get God and people to like or accept us because we never experience radical belonging to the world itself. We’re trying to say to ourselves and others, “I belong here. I matter.” Of course, that’s true! But contrived and artificial means will never achieve that divine purpose. We are naturally healed in this world when we know things center to center, subject to subject, and soul to soul.

I think of soul as anything’s ultimate meaning which is held within. Soul is the blueprint inside of every created thing telling it what it is and what it can become. When we meet anything at that level, we will respect, protect, and love it.

Many human beings simply haven’t found their own blueprint or soul, so they cannot see it anywhere else. Like knows like! When we only meet reality at the external level, we do not meet our own soul and we have no ability to meet the soul of anything else either. We clergy would have done much better to encourage Christians to discover their souls instead of “save” them.

While everything has a soul, in many people it seems to be dormant, disconnected, and ungrounded. They are not aware of the inherent truth, goodness, and beauty shining through everything. If God is as great, glorious, and wonderful as religions claim, then wouldn’t such a God would make such “wonderfulness” universally available? Surely, such connection and presence are as freely available as the air we breathe and the water we drink.