Mystikové a mudrci všech tradic hovoří o vnitřním ohni, božské jiskře skryté v našich buňkách a ve všem živém. Tento plamen lásky je čistou přítomností Boha.
-Paula D'Arcy, "A Surrender to Love", Oneing, Spring 2017

Richard Rohr poukazuje na vnitřní autoritu a univerzální moudrost, které jsou charakteristické pro spisy mystiků:

To, co charakterizuje mystiky, je úžasná, klidná jasnost, protože jejich vlastní program, strach, malost, malichernost a falešné já jdou stranou. Jsou schopni klidně existovat uvnitř většího propojení a z tohoto místa promlouvají s jakousi autoritou. To je jeden z důvodů, proč si je organizovaná náboženství vždy držela od těla. Často jsou kanonizováni až několik století po své smrti - pokud jsou vůbec kanonizováni. Necitovali nám známé prameny, Písmo ani systematickou teologii, díky nimž náš ucelený náboženský systém zapadá do sebe. Jejich slovník je často velmi kreativní, a dokonce svérázný. Je to jejich vlastní zkušenost, ale jejich zkušenost se natolik zakotvila ve vnitřní jistotě, že necítí potřebu zdůvodňovat ji používáním jazyka, který používáme my ostatní. Pokud se však s jejich slovy posadíme a necháme je na sebe působit, často v nich najdeme jakousi svrchovanou ortodoxii. [1]

Otec Richard chválí vrozenou pokoru mystiků a dalších lidí, kteří se setkali s Bohem:

Všichni skutečně velcí lidé, které jsem kdy poznal, se vyznačují něčím, co bych nazval "radikální pokorou". Jsou hluboce přesvědčeni, že čerpají z jiného zdroje; jsou nástroji. Jejich genialita není jejich vlastní; je vypůjčená. Chápou, že jsme měsíce, nikoliv slunce, s výjimkou naší schopnosti předávat světlo dál. Náš život není náš vlastní, a přesto osvícení lidé na určité úrovni vědí, že jejich život jim byl dán jako posvátná důvěra. Žijí ve vděčnosti a důvěře a snaží se, aby skrze ně proudil dál. Vědí, že láska se oplácí pouze láskou, jak učili svatý František z Assisi i svatá Terezie z Lisieux.

Boží přání a naše osudy jsou již vepsány v našich genech, výchově a přirozeném nadání. Přijmout, že každý z nás je jen sám sebou, je pravděpodobně to nejodvážnější, co kdy uděláme. Pouze původní výrobce může prohlásit, jaký by výrobek - každý z nás - měl být; nikdo jiný. "I každý vlas na vaší hlavě byl spočítán," jak uvádí Ježíš (Mt 10,30). Bůh si nás vybírá k existenci a v této volbě pokračuje každý další okamžik, jinak bychom upadli do nebytí. Jsme propojeni s podstatným bytím, účastníme se samotného Božího života, zatímco žijeme jednu malou část tohoto života ve své vlastní znamenité podobě.

Paradoxně můžeme říci, že náš život je právě o nás, ale jakmile poznáme, kdo skutečně jsme, můžeme tento nádherný oheň udržet, aniž bychom vyhořeli a shořeli. [2]

Mystics and sages of all traditions speak of the inner fire, the divine spark hidden in our very cells and in all that lives. This flame of love is the pure presence of God.
—Paula D’Arcy, “A Surrender to Love,” Oneing, Spring 2017

Richard Rohr points to the inner authority and universal wisdom that characterize the writings of the mystics:

What characterizes the mystics is an amazing, calm clarity because their own agenda, fear, smallness, pettiness, and false self are out of the way. They are able to exist calmly inside of a larger connectivity, and from that place they speak with a kind of authority. That’s part of the reason they’ve always been kept at arm’s length by organized religion. Often, they’re only canonized centuries after they die—if they’re canonized at all. They weren’t quoting our familiar sources, the Scriptures, or systematic theology that make our coherent religious system fit together. Their vocabulary is often very creative, and even idiosyncratic. It’s their own experience, but their experience has become so grounded in an inner certitude that they don’t feel the need to justify it by using the language that the rest of us use. Yet, if we sit with their words and allow them to work upon us, we often find a kind of supreme orthodoxy. [1]

Father Richard praises the inherent humility of the mystics and others who have encountered God:

All the truly great persons I have ever met are characterized by what I would call “radical humility.” They are deeply convinced that they are drawing from another source; they are instruments. Their genius is not their own; it is borrowed. They understand that we are moons, not suns, except in our ability to pass on the light. Our life is not our own, yet, at some level, enlightened people know their life has been given to them as a sacred trust. They live in gratitude and confidence, and they try to let the flow continue through them. They know that love is repaid by love alone, as both St. Francis of Assisi and St. Thérèse of Lisieux taught.

God’s desire and our destinies are already written in our genes, our upbringing, and our natural gifts. To accept that each of us is just ourself is probably the most courageous thing we will ever do. Only the original manufacturer can declare what the product—each one of us—should be; nobody else. “Even every hair of your head has been counted,” as Jesus states (Matthew 10:30). God chooses us into existence, and continues that choice of us every successive moment, or we would fall into non-being. We are interrelated with Essential Being, participating in the very life of God, while living out one little part of that life in our own exquisite form.

Paradoxically, we can say our life is precisely about us, but once we know who we really are, we can hold this exquisite fire without burning up and burning out. [2]