Autor a pedagog Belden Lane vypráví o putování s batohem po Ozark Mountains a o hledání inspirace v díle súfijského mystika Jalal al-Din Rúmího (1207-1273).

Na tuto cestu jsem si vzal zajímavého společníka, perského básníka ze třináctého století Džaláluddína Rúmího. Zemitějšího, bujarejšího a Bohem opojenějšího parťáka na túru si člověk nemůže přát. Rozhovory s ním v noci pod hvězdami mohou být ...  prošpikované zemitými obrazy a bouřlivým smíchem. O Bohu mluví v souvislosti s cizrnou vařenou na otevřeném ohni, měsícem odrážejícím se na hladině rybníka, vůní vrb nebo touhou Potifarovy ženy po Josefově nápadné kráse. Pro Rúmího je setkání se svatým vždy zakotveno v pozemské lidské zkušenosti. Poznání Velkého tajemství - rozpoznání Alláhovy vůle - se pro něj podobá spíše zamilování než poučení z psaného textu....

Jádro Rúmího učení spočívá v súfijském pojetí tawhídu (neboli "jednoty"). Jedná se o touhu po mystickém sjednocení s Milovaným, s božským milencem, od něhož byl člověk odloučen. V úvodních verších svého nejslavnějšího díla, Masnaví (jeho "flétnové písně"), Rúmí líčí duši jako rákos vyříznutý z vlhkého rákosí vlastního Božího srdce. Touží se vrátit ke svému zdroji a nachází přechodnou radost v tom, že se stává rákosovou flétnou, kterou prochází božský dech ohně lásky. [1] Jako opilý blázen je Rúmí zasažen láskou. Na nic jiného nedokáže myslet.

Jádrem rozlišování pro něj tedy není otázka "Co mám dělat?" nebo "Co se ode mě očekává?". Je to spíše otázka: "Co miluji? Co se nyní nejpřirozeněji vynořuje z mého srdce?". Pro tohoto perského básníka třináctého století není náboženství v první řadě to, co si myslíš, nebo dokonce činy, které konáš. Je to to, po čem toužíš.

Belden se zmiňuje o "pastýři", který v Rúmího poezii často zastupuje obyčejného člověka:

Vypůjčíme-li si další z Rúmího metafor, pastýř byl "uvařen" a změkl - opečen nad ohněm, aby se nakonec proměnil do podoby lásky. Tato radikální změna může být nesnesitelná. Cizrna křičí, když ji kuchař hodí do vroucí vody: "Proč mi to děláte?" Když však pochopí, že vaření jí má dodat chuť, vitalitu a zcela nový život, fazole přestane vzdorovat a přivítá proces přeměny. "Vařte mě ještě," volá. "Udeřte mě lžící na scezení. Sama to nezvládnu." [2]

K přechodu od syrového k vařenému je nutná disciplína. Teprve časem se milenec promění v obraz milovaného..... Láska je škola ohně, učí Rúmí. Její tajemství obsáhneš jen tehdy, když ztratíš sám sebe, když se nakonec staneš tím, co miluješ. Přitom zjistíte, že to, co jste považovali za zcela vnější, bylo celou dobu ve vás.

Author and educator Belden Lane recounts backpacking in the Ozark Mountains and finding inspiration in the work of Sufi mystic Jalal al-Din Rumi (1207–1273).

I’ve brought along an intriguing companion on this trip, the thirteenth-century Persian poet Jalaluddin Rumi. One couldn’t ask for a more down-to-earth, exuberant, God-intoxicated hiking partner. Conversations with him under the stars at night can be …  peppered with earthy imagery and raucous laughter. He talks of God in relation to chickpeas cooking on an open fire, the moon reflected on a pond’s surface, the scent of willow trees, or the longing of Potiphar’s wife for Joseph’s striking beauty. For Rumi, the encounter with the holy is always anchored in earthy human experience. Knowing the Great Mystery—discerning the will of Allah—is, for him, more like falling in love than like receiving instruction from a written text.…

The heart of Rumi’s teaching lies in the Sufi concept of tawhid (or “oneness”). This is a longing for mystical union with the Beloved, with the divine lover from whom one has been separated. In the opening lines of his most famous work, the Masnavi (his “flute songs”), Rumi portrays the soul as a reed cut from the damp reed-bed of God’s own heart. It yearns to return to its source, finding a transient joy in becoming a reed flute through which the divine breath of love’s fire passes. [1] Like a drunken fool, Rumi is smitten by love. He can think of nothing else.

The core of discernment for him, therefore, isn’t a question of “What should I do?” or “What is expected of me?” It is rather “What do I love? What arises now most naturally from my heart?” For this thirteenth-century Persian poet, religion isn’t primarily what you think, or even the actions you perform. It is what you desire.

Belden mentions “the shepherd,” a frequent stand-in for a regular person in Rumi’s poetry:

To borrow another of Rumi’s metaphors, the shepherd has been “cooked” and softened—roasted over a fire so as to be transformed at last into the shape of love. This radical change can be excruciating. The chickpea screams when the cook throws it into the boiling water: “Why are you doing this to me?” But when he understands that the cooking is meant to give him flavor, vitality, and an altogether new life, the bean stops resisting and welcomes the process of conversion. “Boil me some more,” he cries. “Hit me with the skimming spoon. I can’t do this by myself.” [2]

Discipline is necessary to transition from the raw to the cooked. Only over time is the lover transformed into the image of the beloved…. Love is a school of fire, Rumi teaches. You embrace its mystery only in losing yourself, in finally becoming what you love. In the process, you discover that what you had thought to be entirely outside had been within you all along.