Pro otce Richarda se naše příběhy nacházejí v Bohu a v příběhu stvoření. Vzhlíží ke generativní lásce Trojice jako k našemu příběhu původu, který začíná v Boží lásce namísto strachu, trestu, izolace nebo nadvlády.

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o ohromující kousek poezie Mistra Eckharta (1260-1327), úžasného německého dominikánského mystika:

Chceš vědět,
co se děje v jádru Trojice?
Povím ti to.
V jádru Trojice
se směje Otec
a rodí Syna.
Syn se směje zpět na Otce
a rodí Ducha.
Celá Trojice se směje
a rodí nás. [1]

Bůh dělá od počátku věků jen jednu stálou věc: Bůh vždy, navždy a bez váhání miloval "Syna" (stejně vhodně můžeme použít "Dceru" nebo "Dítě"), chápaného v tomto smyslu jako stvoření, hmotný vesmír, tebe a mě. Jde o kvalitu vztahu k jednotlivým Osobám a mezi nimi, nikoli o pohlaví nebo cokoli jiného. Tento tok lásky se točí v plném kruhu. Božské Dítě také vytváří "Otce" právě jako Otec - jak může potvrdit každý rodič. Matka nebo otec nejsou skutečnými rodiči, dokud jejich dítě tento tok neopětuje. Sledujte radost a slzy na tváři rodiče, když jeho dítě poprvé řekne "Máma!" nebo "Táta!"

Trojice má obrovské praktické, pastorační a politické důsledky. Nemáme čas na nic menšího než na lásku!" Strach nikdy nevybuduje "nové stvoření" (Gal 6,15); hrozba je zcela zkrachovalý a falešný příběh. Nejnižší úrovní motivace je vina, hanba, odměna a trest; to nás neposunulo ani o kousek blíže k civilizaci lásky. [2]

Když se - jako jednotlivci, rodina, církev nebo národ - přistihneme, že vyvozujeme nějaké negativní nebo děsivé závěry o Bohu, stačí se podívat hluboko do svého nitra a pravděpodobně zjistíme, že jsme rozzlobení a svůj hněv promítáme do Boha. Tento velmi lidský vzorec je znázorněn v celé Bibli. [3]

Naše posvátné příběhy odrážejí růst i odpor lidské duše. Říkám tomu tři kroky vpřed, dva kroky vzad. Odkazy na Boží "hněv" jsou příkladem vyprávění o dvou krocích zpět. Celý příběh však pomalu a neúprosně směřuje k inkluzivitě, milosrdenství, bezpodmínečné lásce a odpuštění.

Trojice krásně ruší veškerou negativitu zcela pozitivním pohybem, který nikdy neotočí svůj směr. Bůh je vždycky odpouštějící, a to i ve chvílích, kdy my prožíváme nepřístupnost lásky, jako by to byl božský hněv. Nevěřím, že v Bohu vůbec existuje nějaký hněv - je to teologicky nemožné, když je Bůh Trojice. [4]

For Father Richard, our stories are found within God and the story of creation. He looks to the generative love of the Trinity as our origin story that begins in Divine Love instead of fear, punishment, isolation, or domination.

Let me share an astounding bit of poetry from Meister Eckhart (1260–1327), the wonderful German Dominican mystic:

Do you want to know
what goes on in the core of the Trinity?
I will tell you.
In the core of the Trinity
the Father laughs
and gives birth to the Son.
The Son laughs back at the Father
and gives birth to the Spirit.
The whole Trinity laughs
and gives birth to us. [1]

God has done only one constant thing since the beginning of time: God has always, forever, and without hesitation loved “the Son” (we can equally and fittingly use “the Daughter” or “the Child”), understood in this sense as creation, the material universe, you and me. The quality of the relationship toward and between each Person is the point, not gender or anything else. This flow of love goes full circle. The divine Child also creates the “Father” precisely as Father—as any parent can attest. A mother or father is not truly a parent until their child returns the flow. Watch the joy and tears on a parent’s face when their little one first says “Mama!” or “Dada!”

The Trinity has tremendous practical, pastoral, and political implications. We don’t have time for anything less than loving! Fear will never build a “new creation” (Galatians 6:15); threat is an entirely bankrupt and false storyline. The lowest level of motivation is guilt, shame, reward, and punishment; it has not moved us anywhere close to a civilization of love. [2]

When we—as individuals, a family, a church, or nation—find ourselves drawing any negative or fearful conclusions about God, we need only look deeply inside ourselves and we will probably find that we are angry and projecting our anger onto God. This very human pattern is illustrated throughout the Bible. [3]

Our sacred stories reflect both the growth and resistance of the human soul. I call it three steps forward, two steps backward. References to the “wrath” of God are examples of two-steps-backward storytelling. Yet the whole story moves slowly and inexorably toward inclusivity, mercy, unconditional love, and forgiveness.

The Trinity beautifully undoes all negativity by a totally positive movement that never reverses its direction. God is always giving, even in those moments when we experience the inaccessibility of love as if it were divine anger. I do not believe there is any wrath in God whatsoever—it’s theologically impossible when God is Trinity. [4]