V podcastu CAC Love Period. popisuje sikhská aktivistka Valarie Kaur, co se stane, když se Láska stane etikou a příběhem, podle kterého žijeme:

Láska je pramen, z něhož můžeme pít všichni, ale možná k němu přicházíme z různých cest. Můžeme k němu přicházet z různých inspiračních zdrojů, ale samotná etika lásky je to, co je k dispozici nám všem, bez ohledu na to, kdo jsme....

Lásku popisuji jako sladkou práci, divokou a krvavou a nedokonalou životodárnou volbu, kterou činíme. A pokud je láska práce, pak se jí lze naučit. Lásku lze modelovat. Lásku lze praktikovat. Co považuji za povzbuzující, je to, že stále více z nás nyní pojmenovává praktiky - jak statečně zvládnout svůj smutek, jak ctít svůj vztek, jak se zbavit věcí, které vás táhnou ke dnu, a malého kritika ve vaší mysli, který vám brání realizovat své plné já. Čím více budeme moci sdílet dobré zprávy o těchto praktikách, tím více budeme moci říkat: "Každý z nás může mít přístup k budování milované komunity právě tam, kde se nachází." [1]

Autorka a bojovnice za občanská práva Grace Lee Boggsová (1915-2015) napsala o síle kolektivního odhodlání:

Když se lidé dobrovolně spojí, aby vytvořili svou vlastní vizi, začnou si přát její uskutečnění s takovou vášní, že k ní začnou vytvářet aktivní cestu vedoucí z přítomnosti. Duch a cesta k jeho uskutečnění se spojí. Místo toho, abychom se viděli jen jako oběti, začneme se vnímat jako součást pokračujícího boje lidských bytostí nejen o přežití, ale i o vývoj ve více lidské bytosti[2]

Valarie Kaur pokračuje:

Vidím, jak se lidé probouzejí, jsou ve vztahu, společně truchlí, společně zuří, společně pochodují, nově si představují svou oblast veřejného života, svou sféru vlivu způsobem, který jsem si dříve nedokázala představit. Mám pocit, že v těchto činech, v těchto okamžicích a v těchto setkáních kolem prudké lásky vidím záblesky národa, světa, který se chce zrodit....

Pokud se nám podaří vytvářet, pěstovat a inspirovat další a další takové nádoby, může se každá škola, každý domov, každé pracoviště, každý kostel, každá modlitebna, každá čtvrť stát kapsou takového milovaného společenství, protože tyhle věci lásky nejsou svaté. Je to praktické. Je to pragmatické....

Ve chvílích, kdy se cítím osamělý, mám strach nebo mám pocit, že tato láska chybí, stačí otevřít oči, cítit zemi pod nohama, vzpomenout si na lásku svého dědečka, vědět, že oddělenost je iluze. Pokud se jen ponořím do přítomného okamžiku tady a teď, mohu získat přístup k lásce, která do mě byla vlitá, k lásce, které jsem schopen, k lásce, která mě obklopuje ze všech stran. A to mi může dodat dostatek energie k dalšímu nádechu a pak už jen tlačit. [3]

On the CAC podcast Love Period., Sikh activist Valarie Kaur describes what happens when Love becomes the ethic and the story by which we live:

Love is a wellspring from which we all can drink, but we may be coming to the wellspring from different paths. You can come to it from different sources of inspiration, but the love ethic itself is what is available for all of us, no matter who we are.…

I describe love as sweet labor, a fierce and bloody and imperfect life-giving choice that we make. And if love is labor, then love can be taught. Love can be modeled. Love can be practiced. What I find so invigorating is that more and more of us now are naming the practices—how to be brave with your grief, how to honor your rage, how to let go of things that are dragging you down and the little critic in your mind that’s keeping you from realizing your full self. The more we can share the good news around these practices, the more we can say, “All of us can have access to building beloved community right where we are.” [1]

Author and civil rights activist Grace Lee Boggs (1915–2015) wrote about the power of collective commitment:

When people come together voluntarily to create their own vision, they begin wishing it to come into being with such passion that they begin creating an active path leading to it from the present. The spirit and the way to make the spirit live coalesce. Instead of seeing ourselves only as victims, we begin to see ourselves as part of the continuing struggle of human beings, not only to survive but to evolve into more human human beings.[2]

Valarie Kaur continues:

I’m seeing people waking up, being in relationship, grieving together, raging together, marching together, reimagining their own area of public life, their own sphere of influence in ways that I never imagined possible before. In those acts, in those moments and those gatherings around fierce love, I feel like I see glimpses of the nation, the world, that is wanting to be born.…

If we can create and nurture and inspire more and more of those containers, every school, every home, every workplace, every church, every house of worship, every neighborhood can become a pocket of that kind of beloved community, because this love stuff is not saintly. It’s practical. It’s pragmatic….

In the moments when I feel alone or afraid or that this love is absent, I just have to open my eyes, feel the earth beneath my feet, remember my grandfather’s love, know that separateness is an illusion. If I just sink into the present moment here and now, I can access the love that has been poured into me, the love that I am capable of, the love that surrounds me on all sides. And that can give me enough energy to take the next breath and then push. [3]