"Jedna žena ... byla sehnutá a nemohla se narovnat.... Když na ni [Ježíš] vložil ruce, okamžitě se narovnala a začala chválit Boha." -Lukáš 13,11-13

Luteránská duchovní a veřejná teoložka Nadia Bolz-Weberová nabízí kázání o posvátné povaze lidského těla:

Chci začít tím, že z kazatelny řeknu vám, kteří žijete v tělech, jež společnost považuje za porušená nebo nedostatečná - že už jste celí..... Dnes mluvím o ženě s ohnutými zády [Lk 13,10-17] alegoricky a metaforicky a duchovně, nikoli jako komentář k tělům některého z Božích dětí konkrétně.

Ale také mě žena s ohnutými zády přiměla hodně přemýšlet o tělech konkrétních Božích dětí. O našich individuálních nádobách svatého. O těchto nepohodlných, zklamávajících i majestátních Božích zázracích, které nás nesou tímto životem od lůna až po hrob....

Neznám její příběh, ale vím, že označení, která na nás společnost klade, když jsou naše těla považována za příliš velká nebo příliš malá - příliš tlustá, příliš mužná, málo mužná, příliš černošská, málo malá, příliš hlučná, málo hezká, příliš omezená, málo mladá -, že označení, která nám dávají lidmi vytvořená těla, jež stvořil Bůh, se mohou sčítat - tak moc, že můžeme mít pocit, jako by nás svazoval duch, který nám brání využít prostor, který nám jako dětem Nejvyššího poskytuje naše důstojnost.

Ježíš obnovuje ženino držení těla a způsob, jakým se vztahuje ke svému společenství:

Stojí rovně, ramena má vzadu, bradu zvednutou, oči k dispozici pro rozdávání a přijímání světla, lásky a uznání. Stojí mezi nimi s plnou důstojností, kterou jí poskytuje její stvořitel....

Nevím, jaká označení ti svět dal, ani co se o tvém těle říká nebo co se s ním děje. Nevím, co tě svazuje. Ale... jak úžasné je, že lidské tělo je také to, co se Bůh rozhodl vzít na sebe, aby byl s námi? ... Že Bůh, jak říkáme, vklouzne do kůže a chodí mezi námi ... že se Bůh rozhodl učinit si svůj domov ve skutečném lidském těle - v osobě Ježíše Nazaretského....

Všechno to znamená, že Bůh tě zachraňuje V tvém těle, nikoli Z tvého těla. Vaše tělo má stejnou podobu a podstatu jako to, které se Bůh rozhodl obléci a chodit mezi námi jako Ježíš. Vaše tělo je pro Boha svaté a krásné - vaše mladé, staré, zdravé, tlusté, cis, queer, postižené, silné tělo. Vždyť je to koneckonců lidské tělo, do kterého Bůh vložil Boží obraz, imago dei. Bůh se mohl rozhodnout umístit imago dei - Boží obraz - do hor, ale místo toho jej vložil do našich těl. Mohli jsme zažívat úžasnost Boha v horách ... ale Boží obraz vidíme v lidském těle v celé jeho dokonale nádherné rozmanitosti.

Odkaz:

Nadia Bolz-Weberová, "Lidská těla a Boží obraz: A Sermon on Shame and Healing," The Corners (blog), 22. srpna 2022. Použito se svolením autora.

Obrázek: Cesta z jednoho týdne do druhého-Alma Thomasová, Zatmění (detail), 1970, akryl na plátně, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, akryl na plátně, Smithsonian. Alma Thomas, Snoopy-Early Sun Display on Earth (detail), 1970, akryl na plátně, Smithsonian. Klikněte zde pro zvětšení obrázku.

Mnoho částí tvoří kolektiv, který tvoří celek. Léčíme se společně.

Prozkoumat dále

Pracujte s námi

Doporučujeme vám, abyste se na nás obrátili.

Poznejte tým

“A woman … was bent over and quite unable to stand up straight.… When [Jesus] laid his hands on her, immediately she stood up straight and began praising God.” —Luke 13:11–13

Lutheran minister and public theologian Nadia Bolz-Weber offers a sermon on the sacred nature of the human body:

I want to start by saying from the pulpit to you who live in bodies which society deem as broken or deficient—that you are already whole…. Today I speak of the woman with the bent back [Luke 13:10–17] allegorically and metaphorically and spiritually and not as a commentary on the bodies of any of God’s children specifically.

But also the woman with the bent back has made me think a lot about the bodies of God’s children specifically. Our individual containers of the holy. These inconvenient and disappointing and majestic wonders of God that carry us through this life from womb to tomb.…

I do not know her story but I do know that the designations society places on us when our bodies are deemed too much or too little—too fat, too mannish, not masculine enough, too Black, not small enough, too loud, not pretty enough, too limited, not young enough—that the man-made designations our God-made bodies are given can add up—so much so that it can feel like a spirit is binding us, keeping us from taking up the space our dignity affords us as children of the most high.

Jesus restores the woman’s posture and the way she relates to her community:

She stands up straight, her shoulders back, her chin raised, her eyes available to give and receive light and love and recognition. She stands among them with the full dignity afforded her by her creator….

I do not know the designations that the world has given you, or the things that have been said about your body or done to your body. I do not know what binds you. But … how amazing is it that a human body is also what God chose to take on to be with us? … That God would, as we say, slip into skin and walk among us … that God would choose to make God’s home in an actual human body—in the person of Jesus of Nazareth….

All of this is to say, that God saves you IN your body, not FROM your body. Your body is in the same form and substance as that which God chose to put on and walk among us as Jesus. Your body is holy and beautiful to God—your young, old, fit, fat, cis, queer, disabled, strong body. For after all, it is the human body in which God placed God’s image, the imago dei. God could have chosen to place the imago dei—the image of God—in the mountains, but instead she put it in our bodies. We might experience the awesomeness of God in the mountains … but we see the image of God in the human body in all its perfectly glorious diversity.

Reference:

Nadia Bolz-Weber, “Human Bodies and the Image of God: A Sermon on Shame and Healing,” The Corners (blog), August 22, 2022. Used with permission.

Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snoopy—Early Sun Display on Earth (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.

Many pieces form a collective, which makes a whole. We heal together.

Explore Further

Practice With Us

Meet The Team