Svátek svatého Františka z Assisi

Jakobylky ... nejsou dřeviny [a] ani nevyhrají mnoho soutěží krásy. Ale pro mě je tento starý statný strom, osamocený na svém skalnatém bodě, tak krásný, jak jen může živá bytost být..... Ve svém tichu vypovídá o ... celistvosti ... celistvosti, která vychází z toho, že jste tím, čím jste. -Douglas Wood, Fawn Island

Autor Parker Palmer představuje způsoby, jakými mu příroda pomáhá znovu se napojit na vlastní celistvost. 

Thomas Merton tvrdil, že "ve všech viditelných věcech ... je skrytá celistvost". [1] Ale zpět do lidského světa - kde jsme méně sebeodhalující než borovice jack - mohou Mertonova slova občas znít jako zbožné přání. Ve strachu, že naše vnitřní světlo zhasne nebo že bude odhalena naše vnitřní temnota, skrýváme před sebou svou pravou identitu [a] oddělujeme se od své vlastní duše. Nakonec žijeme rozpolcený život, natolik vzdálený od pravdy, kterou v sobě nosíme, že nemůžeme poznat "integritu, která pramení z toho, že jsi tím, čím jsi"

Moje poznání rozděleného života vychází nejprve z osobní zkušenosti: Toužím být celistvý, ale rozpolcenost se často zdá být snazší volbou. "Tichý, tichý hlas" mi říká pravdu o mně, mé práci nebo o světě. Slyším ho, a přesto se chovám, jako bych ho neslyšel. Odmítám osobní dar, který by mohl posloužit dobrému cíli, nebo se zavazuji k projektu, kterému ve skutečnosti nevěřím. Mlčím k problému, který bych měl řešit, nebo aktivně poruším víru v jedno ze svých vlastních přesvědčení. Popírám svou vnitřní temnotu, čímž jí dávám větší moc nad sebou, nebo ji promítám do druhých lidí a vytvářím si "nepřátele" tam, kde žádní nejsou....

V divočině vnímám celistvost skrytou "ve všech věcech". Je v chuti divokých bobulí, ve vůni sluncem spálených borovic, v pohledu na polární záři, ve zvuku vody šplouchající na břehu, ve známkách základní celistvosti, která je věčná a mimo veškeré pochybnosti. A když se vrátím do lidského světa, který je pomíjivý a plný nedůvěry, mám nové oči pro celistvost, která se skrývá ve mně a v mém druhu, a nové srdce pro lásku i k našim nedokonalostem.

Pro Palmera k celistvosti patří i nedokonalost a zlomené srdce:

Poušť mi neustále připomíná, že celistvost není o dokonalosti. Dne 4. července 1999 dvacetiminutová smršť větru o síle hurikánu vyvrátila v Boundary Waters dvacet milionů stromů. Když jsem se o měsíc později vydal na svou každoroční pouť na sever, měl jsem z té zkázy zlomené srdce a přemýšlel jsem, zda se tam chci vrátit. A přesto jsem od té doby při každé návštěvě s úžasem sledoval, jak příroda využívá devastaci k podněcování nového růstu a pomalu, ale vytrvale hojí své vlastní rány. 

Celost neznamená dokonalost: znamená to přijmout zlomenost jako nedílnou součást života. Toto poznání mi dává naději, že lidská celistvost - moje, vaše, naše - nemusí být utopickým snem, pokud dokážeme devastaci využít jako zárodek nového života.

Feast Day of St. Francis of Assisi

Jack pines … are not lumber trees [and they] won’t win many beauty contests either. But to me this valiant old tree, solitary on its own rocky point, is as beautiful as a living thing can be…. In its silence it speaks of … wholeness … an integrity that comes from being what you are. —Douglas Wood, Fawn Island

Author Parker Palmer presents ways nature helps him reconnect to his own wholeness. 

Thomas Merton claimed that “There is in all visible things … a hidden wholeness.” [1] But back in the human world—where we are less self-revealing than jack pines—Merton’s words can, at times, sound like wishful thinking. Afraid that our inner light will be extinguished or our inner darkness exposed, we hide our true identities from each other [and] become separated from our own souls. We end up living divided lives, so far removed from the truth we hold within that we cannot know the “integrity that comes from being what you are.”

My knowledge of the divided life comes first from personal experience: I yearn to be whole, but dividedness often seems the easier choice. A “still, small voice” speaks the truth about me, my work, or the world. I hear it and yet act as if I did not. I withhold a personal gift that might serve a good end or commit myself to a project that I do not really believe in. I keep silent on an issue I should address or actively break faith with one of my own convictions. I deny my inner darkness, giving it more power over me, or I project it onto other people, creating “enemies” where none exist….

In the wilderness, I sense the wholeness hidden “in all things.” It is in the taste of wild berries, the scent of sunbaked pine, the sight of the Northern Lights, the sound of water lapping the shore, signs of a bedrock integrity that is eternal and beyond all doubt. And when I return to a human world that is transient and riddled with disbelief, I have new eyes for the wholeness hidden in me and my kind and a new heart for loving even our imperfections.

For Palmer, wholeness includes even imperfection and heartbreak:

The wilderness constantly reminds me that wholeness is not about perfection. On July 4, 1999, a twenty-minute maelstrom of hurricane-force winds took down twenty million trees across the Boundary Waters. A month later, when I made my annual pilgrimage up north, I was heartbroken by the ruin and wondered whether I wanted to return. And yet on each visit since, I have been astonished to see how nature uses devastation to stimulate new growth, slowly but persistently healing her own wounds. 

Wholeness does not mean perfection: it means embracing brokenness as an integral part of life. Knowing this gives me hope that human wholeness—mine, yours, ours—need not be a utopian dream, if we can use devastation as a seedbed for new life.