Svátek svaté Kláry z Assisi

Svým inkarnačním chápáním Marie a Ježíše spisovatelka Cole Arthur Rileyová hlouběji uctívá svou vlastní ztělesněnou skutečnost:

Pro mě se příběhu Boha, který se stává tělem, vyrovná pouze Boží podřízení se ženskému tělu. To, že se stvořitel kosmu rozhodl spolehnout na ztělesněné stvoření. Být pěstován, živen, vysvobozen - Bůh vložil důvěru v tělo. V Mariiny svaly a hormony, střeva a prsa. A když se láme Kristovo tělo a prolévá krev, měli bychom mít za tajemství, že se nejprve lámalo ženské tělo a prolévala krev, aby se na svět dostala naděje světa. . . .

Myslím si, že duchovní sféra je natolik provázaná s tělesnou, že je nepostřehnutelná. Věřím v tajemnou blízkost svých předků, ale věřím, že se nacházejí na místě mé vlastní krve a kostí.

Propast mezi duchovním a fyzickým není větší než mezi myšlenkou a slovem. Nelze je od sebe oddělit. A je těžké určit, kde jedno končí a druhé začíná, možná proto, že žádné takové místo neexistuje.

Nikdy jsme nebyli předurčeni k tomu, abychom rozčleňovali své já. Moje tvář je moje duše, moje krev je moje sláva. Když zanedbáváme tělesnost, nevyhnutelně to dusí obraz Boha, který jedl, spal, plakal, krvácel, rostl a uzdravoval. . . .

Chci víru, která mě miluje celého. A pokud se dostanu k Božímu stolu, doufám, že bude mít kukuřičnou nádivku a pohodlné židle. Nechci urazit pouštní matky a otce, kteří jedí kobylky a med... ale doufám, že Bůh ví, jak chutnají zapečené makaróny se sýrem mé sestřenice. Doufám, že si do zelňačky dává šunkové kýty a necítí se zahanbeně. [1]

Vědkyně a aktivistka Christena Clevelandová studovala černošské madony po celém světě a popisuje, jak jejich rozmanitá a inkluzivní těla povzbuzovala velkorysé přijetí jejího vlastního těla:

Svaté černošské ženy... mi pomohly rozhodnout se přijmout své tělo navzdory tomu, co o něm říká společnost. Když jsem se začala obracet k obrazům černých madon, aby mě vedly, všimla jsem si, že to nejsou malé ženy. Vypadají, jako by se nikdy v životě nepostily. Vypadají, jako by jedly víc než moje internátní základní jídla - obyčejné housky, medový meloun a netučný tvaroh. Hrdě zabírají místo. . . .

Čtyři sta padesát a více černých madon po celém světě zahrnuje širokou škálu barev pleti, struktur vlasů, velikostí postavy a věku. Některé jsou těhotné. Některé kojí s hrdě odhalenými ňadry. Některé jsou genderově nekonformní. Všechny mají společné to, že jsou černé a svaté. Pohled na tyto rozmanité osvobozující obrazy posvátné černošské ženy mi pomohl uvolnit se ve svém těle, protože jsem se mohla uvolnit v Jejím rozmanitém a inkluzivním těle. [2]

Feast of St. Clare of Assisi

Through her incarnational understanding of Mary and Jesus, writer Cole Arthur Riley honors her own embodied reality more deeply:

For me, the story of God becoming body is only matched by God’s submission to the body of a woman. That the creator of the cosmos would choose to rely on an embodied creation. To be grown, fed, delivered—God put faith in a body. In Mary’s muscles and hormones, bowels and breasts. And when Christ’s body is broken and blood shed, we should hold in mystery that first a woman’s body was broken, her blood shed, in order to deliver the hope of the world into the world. . . .

I believe that the spiritual realm is so enmeshed with the physical that it is imperceptible. I believe in the mysterious nearness of my ancestors, but I believe they are located at the site of my own blood and bone.

The chasm between the spiritual and the physical is not greater than that between a thought and a word. They cannot be disconnected. And it is difficult to tell where one ends and the other begins, perhaps because there is no such place.

We were never meant to dismember our selfhoods. My face is my soul is my blood is my glory. When we neglect the physical, it inevitably suffocates the image of a God who ate, slept, cried, bled, grew, and healed. . . .

I want a faith that loves the whole of me. And if I make it to the table of God, I hope it has cornbread stuffing and comfortable chairs. I mean no offense to the desert mothers and fathers eating locusts and honey . . . but I hope God knows how my cousin’s baked mac and cheese tastes. I hope he puts ham hocks in his greens and feels no shame. [1]

Scholar and activist Christena Cleveland studied Black Madonnas around the world and describes how their diverse and inclusive bodies encouraged generous acceptance of her own body:

The Sacred Black Feminine . . . helped me choose to embrace my body despite what society said about it. As I began to turn to images of the Black Madonna to guide me, I noticed they are not small women. They look like they have never fasted a day in their life. They look like they eat more than my boarding school staples of plain bagels, honeydew melon, and nonfat cottage cheese. They proudly take up space. . . .

The four-hundred-fifty plus Black Madonnas around the world encompass a wide range of skin colors, hair textures, body sizes, and ages. Some are pregnant. Some are breastfeeding with proudly exposed breasts. Some are gender nonconforming. The one thing they all have in common is that they are Black and they are holy. Seeing these diverse liberating images of the Sacred Black Feminine helped me relax into my body because I was able to relax into Her diverse and inclusive body. [2]