Učitelka CAC Barbara Holmes se s vámi podělí o to, jak začíná společné uzdravení poté, co vytvoříme prostor pro společné truchlení:   

Jsem zahradnice, milovnice temné půdy a zakořeněných tajemství. Skutečnost, že z navlhčených semen nakonec vyraší květiny, bylinky a zelenina, je vždycky zázrak. Radostným překvapením je také to, když lidé, kterým bylo extrémně ublíženo, nacházejí klid a uzdravení, i když trauma pokračuje. Moje anekdotická pozorování vlastní komunity mě přesvědčila, že kořeny uzdravení jsou hluboce zasety stejným Duchem, který se vznášel nad stvořením během proměny světa "nechť se stane". Šamani a kořenáři, tetičky a lidoví léčitelé, kteří už dávno odešli, nás učili, že vše, co potřebujeme k uzdravení, máme na dosah. Dokonce i slané slzy mohly vyléčit syrové rány, pokud jsme dokázali vydržet bolest. 

Jak vypadá uzdravení komunit, které jsou zahlceny přetrvávajícím traumatem? Jak mohou komunity přežít? Ti z nás, kteří vyrostli v obléhaných komunitách, vám řeknou, že existuje mnoho mechanismů, jak se s tím vyrovnat. Jedním z prvních kroků k uzdravení a přežití je velký doušek reality. Než se můžeme uzdravit, musíme si přiznat, že jsme byli zlomeni. Nemůžeme se uzdravit, dokud nezarmoutíme události, které nás zranily, neuvolníme duchovní toxiny, které v nás zanechaly, a neotevřeme se něčemu novému. Společné truchlení nabízí něco, co nemůžeme získat, když truchlíme sami. [1]  

Autorka Marcie Alvis Walkerová je svědkem toho, jak vytvoření prostoru pro nářek může dát vzniknout autentické vděčnosti a chvále:  

Dříve začínaly bohoslužby v kostele ztrátou a nářkem. Dnes většina kostelů začíná chválou a uctíváním. Netvrdím, že jedno je lepší než druhé, ale kdybych si mohl vybrat, myslím, že biblická postava jako Job, který byl opuštěný, bez domova, zlomený a pokrytý boláky, špínou a odsouzením, by raději navštívil staromódní bohoslužbu mého mládí, zatímco dnešní věřící, koupající se ve světle svíček a adorace, by mnohem raději dali přednost bohoslužbě, která začíná a končí na povznášející houpačce chvály a vděčnosti.

Pokud bychom si mohli vybrat, ... myslím, že ukřižovaný Ježíš popravovaný na kříži by si vybral nářek, protože před vzkříšením a hostinou na břehu byla tma a hrob.  

Církev mého mládí také hodovala. Také jsme zpívali ty chvály. Také jsme byli vděční. Ale tato chvála a tato vděčnost byla zatížena těžkou historií zatíženou velkou bolestí a velkou nespravedlností. Než jsme mohli nabídnout písně chvály a vděčnosti, nebo hodovat, nebo se sdílet, museli jsme si navzájem připomenout všechny důvody, proč jsme byli tak velmi, velmi vděční. A museli jsme si dopřát čas na pláč nad vším, co nám bylo vzato a stále je bráno. [2]   

CAC teacher Barbara Holmes shares how communal healing begins after we make space for communal grieving:   

I am a gardener, a lover of dark soil and rooted mysteries. The fact that flowers, herbs, and vegetables eventually burst forth from dampened seeds is always a wonder. It is also a joyful surprise when people who’ve been harmed to the extreme find peace and healing even while trauma continues. My anecdotal observations of my own community have convinced me that the roots of healing are deeply sown by the same Spirit that hovered over creation during the “let there be” transformation of the world. The shamans and root workers, the aunties and folk healers long gone, taught us that everything we needed to heal us was within our reach. Even salty tears could cure raw wounds if we could stand the pain. 

What does healing look like for communities overwhelmed by ongoing trauma? How do communities survive? Those of us who are raised in communities under siege can tell you that there are many coping mechanisms. As one of the first steps toward healing and survival, we take a big gulp of reality. We have to admit that we’ve been broken before we can be healed. We can’t heal until we grieve the events that have wounded us, release the spiritual toxins left behind, and open ourselves to something new. Communal grieving offers something that we cannot get when we grieve by ourselves. [1]  

Author Marcie Alvis Walker witnesses how making space for lament can give birth to authentic gratitude and praise:  

Back in the day, church services began with loss and lament. Today most churches begin with praise and worship. I’m not saying one is better than the other, but if given the choice, I think a Bible character such as Job, who was abandoned, homeless, broke, and covered in sores and dirt and judgment, would rather attend the old-school church service of my youth, while believers today, bathed in candlelight and adoration, would much prefer a worship service that begins and ends on the upbeat swing of praise and gratitude.

If given the choice, … I think a crucified Jesus being executed on a cross would choose to lament because there was darkness and the tomb before the resurrection and the feast at the shore.  

The church of my youth also feasted. We also sang those praises. We too were grateful. But that praise and that gratefulness was weighted with a heavy history burdened with great pain and great unfairness. Before we could offer songs of praise and appreciation, or feast, or fellowship, we had to remind one another of all the reasons we were so very, very grateful in the first place. And we had to allow a time to weep for all that had been taken and was still being taken. [2]