Tento týden se v meditacích zaměříme na stínové já, což je základní koncept Richarda Rohra převzatý od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961). Jungovská analytička Ann Belford Ulanovová jej popisuje takto:  

Na osobní úrovni je náš stín vše, čím bychom nechtěli být, často vše, o čem nám rodiče říkali, že je to špatné chování; je to vše, co bychom chtěli zlepšit, co bychom chtěli napravit a překonat, posunout se dál.... Naši nepřátelé nám mohou během chvíle říct, co je náš stín, i když je pro nás těžké ho vidět, protože stejně jako fyzický stín je vždy za námi, dodává nám tři rozměry, hloubku. Většině z nás se zdá o tom, že nás pronásleduje stínová postava; odtud pochází Jungovo pojmenování tohoto komplexu. Ve svém stínovém komplexu nacházíme to, co naše ego považuje za negativní, a obvykle to tak je. Ve stínu však můžeme najít i dobré části, pozitivní sny, schopnosti naděje a tvořivosti, které jsme nechali chřadnout. Někdy je to právě stínová část, která nám zachraňuje život, která ukazuje nový směr. [1]  

Richard nám radí, abychom si uvědomili, jakými způsoby může náboženství vytvořit stín v nás:  

Persona (řecky "jevištní maska") a stín jsou souvztažné pojmy. Práce se stínem nás postupně odpoutává od naší pilně budované persony, často utvářené v první polovině života. Naše jevištní maska není špatná, zlá nebo nutně egocentrická, jen není "pravá". Náš stín je to, co na sobě odmítáme vidět a co nechceme, aby viděli ostatní. Čím více jsme si vypěstovali a chránili vybranou osobnost, tím více práce se stínem budeme muset udělat. Proto musíme být obzvláště opatrní, abychom nelpěli na žádné idealizované roli nebo sebeobrazu, jako je ministr, rodič, lékař, milý člověk, mentor, morální věřící nebo prezident toho či onoho. Jsou to obrovské osobnosti, kterým je třeba dostát; mnoho lidí uvězní v celoživotní iluzi, že tato role je tím, kým jsou, nebo kým jedině mohou být.  

Čím více jsme k takovému chráněnému sebeobrazu připoutáni a neuvědomujeme si ho, tím více stínového já pravděpodobně budeme mít. To je obzvláště nebezpečné pro "duchovního vůdce" nebo "profesionálního věřícího", protože to zahrnuje takový ego nafukující sebeobraz. Kdykoli jsou duchovní nebo kdokoli z opravdových věřících příliš proti čemukoli, můžeme si být docela jistí, že někde poblíž číhá nějaký stínový materiál. Horlivost je dobrým zjevením něčího příliš potlačeného stínu. 

Náš obraz sebe sama není podstatný ani trvalý; je prostě vytvořen z naší vlastní mysli, touhy a volby - a z preferencí všech ostatních vůči nám! Není vůbec objektivní, ale zcela subjektivní (což neznamená, že nemá reálný vliv). Pohyb k moudrosti druhé poloviny života má mnoho společného s nezbytnou prací se stínem a vznikem zdravého sebekritického myšlení, které jediné nám umožňuje vidět za svůj vlastní stín a přetvářku a najít to, kým jsme, "skrytí s Kristem v Bohu" (Kol 3,3). [2] 

This week’s meditations focus on the shadow self, an essential concept in Richard Rohr’s work drawn from Swiss psychotherapist Carl Gustav Jung (1875–1961). Jungian analyst Ann Belford Ulanov describes it this way:  

On a personal level, our shadow is all we would not be, often all our parents told us was bad behavior; it is all we would improve, all we would fix and get over, move on from.… Our enemies can tell us what our shadow is in a minute, though it is hard for us to see because, like a physical shadow, it is always behind us, adding three dimensions, depth. Most of us have dreams of being chased by a shadowy figure; that was the origin of Jung’s name for this complex. We find in our shadow complex what our ego deems negative, and usually it is. But we also may find in the shadow good parts, positive dreams, capacities for hope and creativity that we have left to languish. Sometimes it is the shadow part that saves our lives, that points the new direction. [1]  

Richard counsels us to be mindful of ways religion can create the shadow within:  

Persona (Greek for “stage mask”) and shadow are correlative terms. Shadow work gradually detaches us from our diligently constructed personas, often shaped in the first half of life. Our stage mask is not bad, evil, or necessarily egocentric; it is just not “true.” Our shadow is what we refuse to see about ourselves, and what we do not want others to see. The more we have cultivated and protected a chosen persona, the more shadow work we will need to do. Therefore, we need to be especially careful of clinging to any idealized role or self-image, such as minister, parent, doctor, nice person, mentor, moral believer, or president of this or that. These are huge personas to live up to; they trap many people in lifelong delusion that this role is who they are or who they are only allowed to be.  

The more we are attached to and unaware of such a protected self-image, the more shadow self we will likely have. This is especially dangerous for a “spiritual leader” or “professional religious person” because it involves such an ego-inflating self-image. Whenever ministers, or any true believers, are too anti-anything, we can be pretty sure there’s some shadow material lurking somewhere nearby. Zealotry is a good revelation of one’s overly repressed shadow. 

Our self-image is not substantial or lasting; it is simply created out of our own mind, desire, and choice—and everybody else’s preferences for us! It is not objective at all but entirely subjective (which does not mean that it doesn’t have real influence). The movement to second-half-of-life wisdom has much to do with necessary shadow work and the emergence of healthy self-critical thinking, which alone allows us to see beyond our own shadow and disguise and to find who we are, “hidden with Christ in God” (Colossians 3:3). [2]