Jezuitský kněz Greg Boyle založil Homeboy Industries, program pro intervenci, rehabilitaci a návrat do společnosti. Sdílí příběhy mužů a žen, s nimiž pracuje a kteří dokazují, že každý z nás je posvátný bez ohledu na to, čím jsme si prošli:  

Joel, muž, který si odseděl značnou dobu ve vězení, mi řekl: "Když se ráno dotknu prsty u nohou podlahy, jsem na pozoru."  

"Na čem?" zeptal jsem se. Zeptal jsem se ho.  

"Na Boha," řekl. "Bůh mi vždycky nechává náznaky. Neustále mi hází anonymní tipy." "Aha," řekl jsem. To je Bůh lásky, který se snaží prorazit. Tento Bůh se nenechá překonat v extravagantní něžnosti. Zanechává náznaky "hluboké jako podsvětí nebo vysoké jako nebe", jak nám připomíná prorok Izajáš [7,11]. Můžeme si vybrat: Boha, který soudí a je [námi] zahanben, nebo toho, který si nás všímá a těší se z nás.  

Greg Boyle neboli "G", jak se mu důvěrně říká, vypráví příběh Anthonyho, stážisty v Homeboy Industries, který má tři dcery: 

Polovinu svého života strávil Anthony ve věznicích a detenčních zařízeních. Před příchodem k nám ho závislost na pervitinu ochromila jistě stejně jako dřívější věrnost gangu. Jednoho dne spolu mluvíme v mé kanceláři a on mi vypráví, že ho s jeho bratrem-dvojčetem v devíti letech odebrali rodičům a z domu plného násilí a zneužívání poslali žít k babičce. "Byla to ta nejhorší lidská bytost, jakou jsem kdy poznal," říká Anthony. Každý den po škole, každý víkend a celé léto, po celý rok, kdy u ní Anthony a jeho dvojče žili (dokud neutekli), byli nuceni se svléknout … sedět v této osamělé chodbě … a nehýbat se. "Dávala nám lepicí pásku přes ústa... protože... říkala: 'Nesnáším zvuk vašich hlasů'." Pak se Anthony zachvěje, když se v něm ozvou emoce z této vzpomínky. "Proto," řekne a přiloží si prst k ústům, "nikdy své dívky nekřičím." Odmlčí se a obnoví, co potřebuje, aby mohl pokračovat. "Miluju ten zvuk … jejich hlasů. Vlastně když ta nejstarší popadne pastelku a divoce kreslí na zeď v obýváku a moje žena řekne: 'Udělej něco! Nebudeš jí něco DĚLAT?". Přikrčím se, obejmu dceru kolem ramen a oba zíráme na zeď, tvář mám opřenou o její, ukazuji a říkám: "Tak tohle je nejúžasnější umělecké dílo … jaké jsem kdy viděl.""  

Jesuit priest Greg Boyle founded Homeboy Industries, a gang intervention, rehabilitation, and reentry program. He shares stories of the men and women he works with who demonstrate that each of us is sacred, no matter what we’ve been through:  

Joel, a man who did considerable time in prison, told me, “When my toes hit the floor in the morning, I’m on the lookout.”  

“On the lookout for what?” I asked him.  

“For God,” he said. “God is always leaving me hints. He’s dropping me anonymous tips all the time.” This is the God of love trying to break through. This God will not be outdone in extravagant tenderness. Leaving hints as “deep as the nether world or high as the sky,” as the prophet Isaiah reminds us [7:11]. We get to choose: the god who judges and is embarrassed [by us], or the One who notices and delights in us.  

Greg Boyle or “G,” as he is affectionately known, tells the story of Anthony, a trainee at Homeboy Industries who has three daughters: 

Half of Anthony’s life had been spent in jails and detention facilities. Before coming to us, a meth addiction crippled him surely as much as his earlier gang allegiance did. We’re speaking in my office one day and he tells me that he and his twin brother, at nine years old, were taken from their parents and a house filled with violence and abuse and sent to live with their grandmother. “She was the meanest human being I’ve ever known,” Anthony says. Every day after school, every weekend, and all summer long, for the entire year Anthony and his twin lived with her (until they ran away), they were forced to strip down … sit in this lonely hallway … and not move. “She would put duct tape over our mouths … cuz … she said, ‘I hate the sound of your voices.’” Then Anthony quakes as the emotion of this memory reverberates. “This is why,” he says, holding a finger to his mouth, “I never shush my girls.” He pauses and restores what he needs to continue. “I love the sound … of their voices. In fact, when the oldest one grabs a crayon and draws wildly on the living room wall and my wife says, ‘DO something! Aren’t ya gonna TELL her something?’ I crouch down, put my arm around my daughter, and the two of us stare at the wall, my cheek resting on hers, and I point and say, ‘Now, that’s the most magnificent work of art … I have ever seen.’”  

Here is the Good News: The God we most deeply want IS the God we actually have, and the god we fear is, in fact, the partial god we’ve settled for. God looks at us and is ecstatic. This God loves the sound of our voices and thinks that all of us are a magnificent work of art. “You’re here.” God’s cheek resting on ours. God’s singular agenda item.