Učitel CAC James Finley se dělí o to, jak zažil "jednotu přítomnosti, která jediná je nakonec skutečná", když byl mnichem v Getsemanském opatství:  

Jednoho dne, když jsem chodil sem a tam po půdě kláštera a četl si žalmy, jsem si začal uvědomovat, že to, co máme tendenci považovat za vzduch, je ve skutečnosti Bůh. Jemným, vnitřním způsobem jsem cítil, že chodím sem a tam v atmosférické, všeobjímající přítomnosti Boha, který mě udržuje dech za dechem....  

Nejintimnější hloubkou tohoto okamžiku probuzení bylo prosté vědomí, že Bůh, který mě dech po dechu udržuje v životě, mě zná skrz naskrz jako milost v milosti v milosti. Byla jsem tak uchvácena intimní hloubkou své přítomnosti, k níž takto přistupovala Boží přítomnost, že jsem přestala číst žalmy a prostě jsem seděla na balíku slámy a dýchala Boha při pohledu na louku....  

Ještě úžasnější bylo, že toto milostivé uvědomování si Boha a mě, jak se navzájem vdechujeme a vydechujeme, pokračovalo po další tři dny. Ne že bych chodil v nějakém transu. Vlastně spíše naopak, protože jsem se cítil velmi přítomný při každé věci, kterou jsem během dne dělal, ale přítomný ve všudypřítomném základním vědomí, že jsem v přítomnosti Boha, který mě podporuje dech po dechu, zná mě skrz naskrz s pronikavým pocitem milosti bez konce.  

Třetí den mého božího dýchání připadl na neděli..... Když jsem kráčel po [úzké] polní cestě s převislými korunami stromů, zastavil jsem se a dotkl se listu visícího z nízko položené větve. Když jsem se listu dotkl, vzhlédl jsem a spatřil jsem jediný mrak visící na jasně modré obloze a zašeptal jsem: "Je to jeden z nich!" Nekonečná Boží přítomnost, kterou jsem dýchal, mrak na obloze, list, kterého jsem se dotýkal, země, na níž jsem stál, a bezprostřední pocit, že jsem požehnán a probuzen touto všezahrnující přítomností, byly v tom okamžiku uvědoměny jako nevysvětlitelně a všudypřítomně jedno. Vězte prosím, že slova, kterými se snažím popsat tuto důvěrně realizovanou jednotu, jsou ve srovnání s transcendentní jednotou, která přesahuje slova a kterou jsem měl tu čest zažít, ochuzena o povrchní a slovní spojení.  

Poháněn všeobjímající přítomností, do níž jsem byl ponořen, jsem sešel z cesty na pole, kde jsem se posadil do vysoké trávy, kterou hýbal silný vítr s modrou oblohou nad hlavou, a to vše jsem prožíval jako tělesnou rozmanitost nekonečné jednoty přítomnosti, která jediná je nakonec skutečná.  

CAC teacher James Finley shares how he experienced “the oneness of presence that alone is ultimately real” when he was a monk at the Abbey of Gethsemane:  

One day as I walked back and forth in the loft of the barn reading the Psalms, I began to realize that what we tend to think of as the air is actually God. In a subtle, interior way I sensed that I was walking back and forth in the atmospheric, all-encompassing presence of God, who was sustaining me breath by breath….  

The most intimate depth of this awakening moment was a simple awareness that God, who was sustaining my life breath by breath, knew me through and through as mercy within mercy within mercy. I was so overtaken by the intimate depths of my very presence being accessed by the presence of God in this way that I stopped reading the Psalms and simply sat on a bale of straw breathing God as I looked out over the meadow….  

What was even more amazing is that this graced awareness of God and I inhaling and exhaling ourselves into each other continued for the next three days. It’s not that I walked around in some kind of trance. Quite the opposite, actually, in that I felt very present to each thing that I did throughout the day, but present in a pervasive underlying awareness of being in the presence of God, sustaining me breath by breath, knowing me through and through with an infused sense of mercy without end.  

The third day of my God-breathing way of life fell on a Sunday…. As I walked along [a] narrow dirt path with its overarching canopy of trees, I paused and touched a leaf hanging from a low-lying branch. As I touched the leaf, I looked up and saw a single cloud hanging in the clear blue sky and whispered, “It’s one!” The infinite presence of God I was breathing, the cloud in the sky, the leaf I was touching, the earth on which I was standing, and the immediacy of feeling myself blessed and awakened to this all-encompassing presence were, in that instant, realized to be inexplicably and all-pervasively one. Please know that the words I am using in attempting to describe this intimately realized oneness are impoverished in a superficial, wordy kind of way compared to the transcendent oneness beyond words that I was so graced and privileged to experience.  

Moved by the all-encompassing presence in which I was immersed, I walked off the path onto a field, where I sat in the tall grass moved by a strong wind with the blue sky overhead, all of which were experienced as bodying forth the endless diversity of the oneness of presence that alone is ultimately real.