Richard Rohr věří, že příroda zjevovala Boha dávno předtím, než vznikla Bible a církev:  

Příroda sama o sobě je prvotní biblí. Svět je místem posvátna a poskytuje všechny metafory, které duše potřebuje pro svůj růst.  

Pokud chronologické dějiny rozmělníte na období jednoho roku, přičemž velký třesk připadá na 1. leden, pak se náš druh, Homo sapiens, objevil až 31. prosince ve 23:59 hodin. To znamená, že naše psaná Bible a církev se objevily v poslední nanosekundě 31. prosince. Nemohu uvěřit, že by Bůh neměl do poslední chvíle co říct. Naopak, jak říkají Pavel i Tomáš Akvinský, Bůh zjevuje Boží lásku, dobrotu a krásu od samého počátku prostřednictvím přirozeného světa stvoření (viz Římanům 1,20). "Bůh se podíval na všechno, co Bůh stvořil, a shledal, že je to velmi dobré" (Genesis 1,31).  

Uznat vnitřní hodnotu a krásu stvoření, živlů, rostlin a zvířat je pro většinu západních a kulturních křesťanů zásadní změna paradigmatu. Omezili jsme Boží lásku a spásu na náš vlastní lidský druh, a i tak jsme neměli dost lásky pro celé lidstvo! Bůh nakonec vypadal dost lakomě a neschopně, abychom byli upřímní.  

Přečtěte si raději Knihu moudrosti: 

Jak nudní jsou všichni lidé, kteří z věcí-které-jsou, nedokázali objevit Boha-Kdo-Je, nebo studiem dobrých skutků nepoznali Umělce…. Skrze vznešenost a krásu stvoření můžeme analogicky kontemplovat jejich Autora (13,1.5). [1] 

Autorka Barbara Mahanyová čte posvátnou Boží knihu přírody na svém dvorku a v celém stvoření: 

Pozorně si čtu Knihu přírody i tady, na svém skromném pozemku … kde mi bujná zastrčená zahrádka nabízí oddech a místo pro pokání… 

Na její stránky vstupuji v kalné hodině těsně před svítáním, než vycházející slunce zinscenuje svou zkoušku a zrůžoví na okraji noci. Tam mě můžete najít s nosem přitisknutým ke sklu, když změklá zimní obloha konečně vydechne a padají první přívaly sněhových vloček, které zahalí svět do ticha, jakému se nic nevyrovná. Nebo za soumraku, v mezičase, kdy se den rozplývá ve tmě, kdy se v letním podvečeru oddávám sílícímu okolnímu zvuku cvrčků a hlídám, dokud hvězdáři nevytáhnou hvězdy….

A tak se na stránky librum naturae, Knihy přírody, vtiskne to krásné, majestátní, intimní i zametající. [2] 

Mahany sdílí tento postřeh Evelyn Underhillové (1875-1941), anglické teoložky a mystičky:  

Samotný smysl Stvoření je vnímán jako akt uctívání, oddané hlásání Boží nádhery, úžasu a krásy. V tomto velkém Sanctus všechny věci ospravedlňují své bytí a mají své místo. [3]  

Richard Rohr believes that nature has been revealing God long before the Bible and Church came to be:  

Nature itself is the primary Bible. The world is the locus of the sacred and provides all the metaphors that the soul needs for its growth.  

If you scale chronological history down to the span of one year, with the Big Bang on January 1, then our species, Homo sapiens, doesn’t appear until 11:59 p.m. on December 31. That means our written Bible and the Church appeared in the last nanosecond of December 31. I can’t believe that God had nothing to say until the last moment. Rather, as both Paul and Thomas Aquinas say, God has been revealing God’s love, goodness, and beauty since the very beginning through the natural world of creation (see Romans 1:20). “God looked at everything God had made and found it very good” (Genesis 1:31).  

Acknowledging the intrinsic value and beauty of creation, elements, plants, and animals is a major paradigm shift for most Western and cultural Christians. We limited God’s love and salvation to our own human species, and even then, we did not have enough love to go around for all of humanity! God ended up looking quite miserly and inept, to be honest.  

Read, instead, the Book of Wisdom: 

How dull are all people who, from the things-that-are, have not been able to discover God-Who-Is, or by studying the good works have failed to recognize the Artist…. Through the grandeur and beauty of the creatures we may, by analogy, contemplate their Author (13:1, 5). [1] 

Author Barbara Mahany reads God’s sacred Book of Nature in her own backyard and throughout creation: 

I read intently the Book of Nature, even here in my humble plot of earth … where a rambunctious tucked-away garden offers me respite and a place for genuflection… 

Into its pages I step in the murky hour just before the dawn, before the rising sun stages its rehearsal, bleeds pink into the edge of night. It’s where you might find me, nose pressed to the glass, when the softening winter sky at last exhales and the first tumble of snowflakes fall, blanketing the world in a quiet like no other. Or, at twilight, the in-between hour when day dissolves into darkness, when on a summer’s eve I surrender to the rising surround sound of crickets and keep watch till the starkeepers trot out the stars….

And so the beautiful, the majestic, the intimate, and the sweeping is pressed onto the pages of the librum naturae, the Book of Nature. [2] 

Mahany shares this observation from Evelyn Underhill (1875–1941), an English theologian and mystic:  

The very meaning of Creation is seen to be an act of worship, a devoted proclamation of the splendour, the wonder, and the beauty of God. In this great Sanctus, all things justify their being and have their place. [3]