Odpuštění je Boží cesta z hříchu a zla. Otec Richard ji popisuje jako nic menšího než "božský řád" věcí:  

Hřích není ani tak osobním morálním selháním (i když i to je), jako spíše snahou lidí potvrdit si svou platnost ve světě, kde neexistuje zcela pevná půda pod nohama. Všechny naše odpovědi jsou chybné a částečné. V tomto světě nemůžeme být nikdy zcela "spaseni"; vše lidské na určité úrovni zklame.  

Jak řekli mnozí svatí, hříšníci se chytají Lásky na nesprávných místech a způsoby, které nikdy nebudou fungovat. Čím jsem starší, tím je mi to zřejmější, protože jsem si musel přiznat chyby a selhání většiny svých hrdinů, sebe sama, každého náboženství a denominace i každé formy vlády. Bůh stvořil svět, kde neexistuje žádná technika ani magická metoda pro dosažení čistoty nebo dokonalosti; jediným východiskem je odpouštějící láska. Jedinou konečnou odpovědí je nekonečná Boží láska a naše schopnost z ní donekonečna čerpat. Existuje pouze potřeba, naděje a snaha, a to je samo o sobě naše vítězství.  

Tady je klíč k pochopení této skutečnosti: Hřích, zlo a nepořádek včetně a s odpuštěním je Božský řád! Absolutní ústřední postavení odpuštění v Ježíšově učení by to mělo být zřejmé. Odpuštění neruší ani neodstraňuje pohoršlivé jednání. Uznává a radikálně pojmenovává a odhaluje, že hřích, zlo a provinění se skutečně staly - a pak je propouští! Odpuštění to neodstraňuje a ani nemůže odčinit. Nemůže. Hřích a zlo se staly. Bůh neodstraňuje hříchy lidí ani dějin, ale z nekonečného Zdroje je odpouští. [1] 

Připomeňme si také, že Ježíš se šokujícím způsobem nezlobí na hříšníky. To je tak totální šok, že ho většina křesťanů stále odmítá vidět. Rozčiluje se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito popírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam by se dal vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď neseme a přetváříme zlo lidských dějin jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme "tam". [2] 

Forgiveness is God’s way out of sin and evil. Father Richard describes it as nothing less than the “Divine Order” of things:  

Sin is not so much personal moral failure (although it is that too) as it is humans trying to validate themselves in a world where there is no completely solid place to stand. All our responses are flawed and partial. We can never be fully “saved” in this world; everything human disappoints on some level.  

As many saints have said, sinners grasp for Love in the wrong places and in ways that will never work. This becomes more obvious to me the older I get, as I have had to admit the faults and failings of most of my heroes, myself, every religion and denomination, and every form of government. God created a world where there is no technique or magical method for purity or perfection; forgiving love is the only way out. The only final answer is God’s infinite Love and our ability to endlessly draw upon it. There is only the needing, the hoping, and the striving, and that is our victory in itself.  

Here is the key to understanding this: Sin, evil, and disorder included and forgiven is the Divine Order! The absolute centrality of forgiveness in Jesus’ teaching should make this obvious. Forgiveness doesn’t nullify or eliminate offensive actions. It acknowledges and radically names and exposes that sin, evil, and fault did indeed happen—and then lets go of it! Forgiveness does not, and cannot, undo it. It can’t. Sin and evil happened. God does not undo the sins of humans or of history, but from an infinite Source, forgives them. [1] 

Let’s also remember that Jesus is shockingly not upset with sinners. This is a shock so total that most Christians still refuse to see it. He is only upset with people who do not think they are sinners: These denying, fearful, and illusory ones are the blockage. They are much more likely to hate and feel no compunction. We once thought the mission of religion was to expel sin and evil. Through Jesus, we learn that sin lies in the very act of expelling. There is no place to expel it to. We have met the enemy, and the enemy is us. We either carry and transform the evil of human history as our own problem, or we only increase its efficiency and power by hating and punishing it “over there.” [2] 

Every time God forgives—seventy times seven, apparently—God is showing a preference and capacity for sustaining relationship over being right, distant, superior, and separate. We are slow learners in that regard. The unilateral “covenant love” promised by the prophets is God’s absolute ability to sustain relationship with everything and, finally, to overcome our resistance by the same allurement “that moves the sun and the other stars” as Dante Alighieri (1265–1321) would put it. [3] It is all one and the same stream of Love. [4]