Otec Richard učí, že navzdory přítomnosti zla, které prostupuje náš svět, jsme vyzváni, abychom se zasazovali o společné dobro:  

Ježíš i Pavel nás vyzývají, abychom žili zranitelný lidský život ve společné solidaritě s hříchem i spásou. 

• Hřích ani spása nemohou být nikdy výhradně moje, ale obojí je kolektivně tvoje!
 
• Důležitým poučením je univerzální solidarita, nikoliv soukromá spása. 
• Všeobecná solidarita je důležitým poučením.
• Cílem je lidská solidarita, nikoli "moje" morální nadřazenost nebo dokonalost. 

Vím, že to na první pohled nevypadá jako strategie úspěšného života, a rozhodně to není strategie, která by se někdy líbila vznosným lidem nebo ryzím idealistům. Na první pohled to vypadá jako kapitulace, ale to vůbec není Ježíšův ani Pavlův záměr - spíše naopak. Pavel věří, že našel nový druh vítězství a svobody. Sám to nazývá "bláznovstvím" nebo "pošetilostí" (1Kor 1,21.25.27; 4,10), jak je tomu u většiny lidí dodnes. Často ji nazývá "skrytým tajemstvím", které objevují jen moudří. Pavel věří, že existuje skrytý, křížový tvar skutečnosti, který se dokonce zjevuje v geometrii kříže (viz Ef 2,13-22). Svět je plný rozporů, falešných alternativ, her s nulovým součtem, paradoxů a neřešitelného zla. Je v základu nespravedlivý, a přesto musíme pracovat na spravedlnosti, abychom nalezli svou vlastní svobodu a vytvořili ji pro druhé. 

Paul je naprostý realista, pokud jde o život na této planetě. Tuto fundamentální realitu si musíme plně uvědomit a podřídit se jí, než se pokusíme myslet si, že můžeme svět (hebrejsky tikkun olam ) napravit svobodou a láskou. Pavlův vhled je symbolizován skandálním obrazem muže na kříži, Ukřižovaného Boha, který tuto tragickou lidskou situaci plně přijímá a proměňuje skrze lásku. Je-li toto skutečnost, které se musí podřídit i Bůh, pak jistě musíme a můžeme učinit totéž.

Father Richard teaches that despite the presence of evil permeating our world, we are invited to commit ourselves to the common good:  

Both Jesus and Paul invite us to live a vulnerable human life in communal solidarity with both sin and salvation. 

• Neither sin nor salvation could ever be exclusively mine, but both of them are collectively ours! 
• Universal solidarity is the important lesson, not private salvation. 
• Human solidarity is the goal, not “my” moral superiority or perfection. 

I know that doesn’t at first feel like a strategy for successful living, and it is certainly not one that will ever appeal to the upwardly mobile or pure idealists. It first feels like capitulation, but that is not Jesus’ or Paul’s intention at all—quite the opposite. Paul believes he has found a new kind of victory and freedom. He himself calls it “folly” or “foolishness” (1 Corinthians 1:21, 25, 27; 4:10), as it is for most people to this day. He often calls it a “hidden mystery” that only the wise discover. Paul believes there is a hidden, cruciform shape to reality, even revealed in the geometry of the cross (see Ephesians 2:13–22). The world is filled with contradictions, false alternatives, zero-sum games, paradoxes, and unresolvable evils. It is foundationally unjust, yet we must work for justice in order to find our own freedom and create it for others. 

Paul is an utter realist about life on this planet. We must fully recognize and surrender to this foundational reality before we try to think we can repair the world (tikkun olam in Hebrew) with freedom and love. Paul’s insight is symbolized in the scandalous image of a man on the cross, the Crucified God who fully accepts and transforms this tragic human situation through love. If this is the reality to which even God must submit, then surely we must and can do the same. 

By giving ourselves to this primary human absurdity, which shows itself in patience, love, and forgiveness toward all things, we find a positive and faith-filled way through “the world, the flesh, and the devil.” This is not by resolving it or thinking we can ever fully change it, but by recognizing that we are all complicit in this mixed moral universe. This is perhaps the humility that Christians need in their campaigns for social reform. This is “carrying the cross” with Jesus. 

Through this primal surrender and trust, God can use our own cruciform shape for healing and for immense good—and even victory. True healers are always wounded healers and not those who perfectly triumphed over all evil.  

Humans often end up doing evil by thinking we can and must eliminate all evil, instead of holding it, suffering it ourselves, and learning from it, as Jesus does on the cross. This ironically gives us the active compassion we need to work for social change. My acceptance of a cruciform world mirrors my ability to accept a cruciform me.