Hlas pochybností, studu a viny, který nám zní v hlavě, není náš hlas. Je to hlas, který nám byl dán společností prosáklou studem. Je to "hlas zvenčí". Náš autentický hlas, náš "vnitřní hlas", je hlasem radikální sebelásky!
-Sonya Renee Taylor, Tělo není omluva

Učitel CKČ a psychoterapeut Jim Finley zkoumá, jak trauma způsobuje, že si internalizujeme stud, který nám brání žít ze své pravé identity v Bohu. 

Toto "vy" - tato internalizovaná identita vytvořená v traumatu a opuštění - začnete brát jako identitu. Začínáte ji brát na sebe, jako by měla moc pojmenovat, kdo jste, což je identita založená na studu.

Je dost špatné, že jste si museli projít traumatem, ale horší je, že se trestáme sami se sebou a ... vytváří to tajemství identity založené na studu. Člověk se bojí, že kdyby někdo opravdu viděl, jaký jsem uvnitř, nikdo by mě neměl rád. Víte proč? Protože když vidím, jaký ve skutečnosti jsem, nemám se rád. Víte proč? Protože jsem si zvnitřnil skutečnost, [například] že mě moji rodiče nemilovali.... 

Každý člověk, který přežil trauma, ví, že problém není v tom, co mi bylo provedeno. Problém je v tom, co všechno mi bylo způsobeno a že jsem si to internalizoval. Je to prostě nekonečné, věci, které nám brání stát se v hloubi duše člověkem, kterým skutečně jsme a kterým toužíme být..... V jistém smyslu je naší skutečnou Vyšší mocí [často ne Bůh, ale naopak] naše víra založená na studu, že naše nedostatky, chyby a zlomeniny mají právo pojmenovat, kdo jsme. Je to modlářství zlomenosti nad Láskou, která nás miluje jako nepřekonatelně cenné v naší zlomenosti. To je ve skutečnosti klíč k celé věci. Nejde jen o to, že jsem zlomený; musím také přiznat, že věřím, že jsem to, co je se mnou špatně....  

Je to tak silný zážitek být v přítomnosti někoho, kdo vidí naši zlomenost - možná proto, že s námi žije a je to zřejmé, nebo je to terapeut, přítel či na setkání pro zotavení - a kdo vidí skrze zlomenost nepřekonatelnou vzácnost našeho já uprostřed naší zlomenosti. Když riskujeme, že se podělíme o to, co nás nejvíce bolí, v přítomnosti někoho, kdo nás nenapadne ani neopustí, můžeme v sobě narazit na perlu nesmírné ceny, na nepřemožitelnou vzácnost sebe sama uprostřed naší zlomenosti.  

Finley popisuje léčivý dopad, který pro nás taková přijímající přítomnost může mít:  

Prostřednictvím bezpodmínečného pozitivního vztahu člověka k nám můžeme začít nacházet oporu v bezpodmínečném pozitivním vztahu k sobě samým. A tento bezpodmínečný kladný vztah k sobě samým se připojuje k Bohu a vidí nás takové, jaké nás Bůh zná před vznikem vesmíru, jako nepřekonatelně cenné, v Božích očích nezničitelné.  

The voice of doubt, shame, and guilt blaring in our heads is not our voice. It is a voice we have been given by a society steeped in shame. It is the “outside voice.” Our authentic voice, our “inside voice,” is the voice of radical self-love!
—Sonya Renee Taylor, The Body Is Not an Apology  

CAC teacher and psychotherapist Jim Finley explores how trauma causes us to internalize shame, which keeps us from living from our true identity in God. 

This “you”—this internalized identity formed in trauma and abandonment—you start taking on as identity. You start taking it on as if it has the power to name who you are, which is the shame-based identity.  

It’s bad enough you had to go through the trauma, but what’s worse is we’re punitive with ourselves and … it creates the secrecy of a shame-based identity. One is afraid that if anyone would really see what I’m really like inside, no one would love me. Do you know why? Because I see what I’m really like and I don’t love me. Do you know why? Because I’ve internalized the fact [for example] that my parents didn’t love me…. 

Every trauma survivor knows the issue isn’t what was done to me. The issue is what everything that was done to me did to me and that I’ve internalized it. It’s just endless, the things that hinder us from becoming the person deep down that we really are and long to be…. In a sense, our real Higher Power is [often not God, but is instead] our shame-based belief that our shortcomings and faults and brokenness have the authority to name who we are. It’s the idolatry of brokenness over the Love that loves us as invincibly precious in our brokenness. This is really the key to this whole thing. It isn’t just that I’m broken; I must also admit that I believe I am what’s wrong with me….  

It’s such a powerful experience to be in the presence of someone who sees our brokenness—maybe because they live with us and it’s obvious, or it’s a therapist, or a friend, or at a recovery meeting—and who sees through the brokenness to the invincible preciousness of our self in the midst of our brokenness. When we risk sharing what hurts the most in the presence of someone who will not invade us or abandon us, we can come upon within ourselves the pearl of great price, the invincible preciousness of ourselves in the midst of our brokenness.  

Finley describes the healing impact that such an accepting presence can have for us:  

Through a person’s unconditional positive regard for us, we can start to find our footing in an unconditional positive regard for ourselves. And that unconditional positive regard for ourselves is joining God in seeing who God knows us to be before the origins of the universe as invincibly precious, indestructible in God’s eyes.