Bůh vás žádá pouze o to, abyste se mu klidili z cesty a nechali Boha, aby byl Bohem ve vás. -Meister Eckhart, kázání na 1Jan 4,9   

Otec Richard popisuje duchovní disciplínu odpoutání jako praxi "nechat jít":

U lidí, kteří jsou větší než život, s nimiž jsem se setkal, vždy nacházím jednoho společného jmenovatele: v jistém smyslu všichni zemřeli dříve, než zemřeli - a jsou tedy také větší než smrt! Zamyslete se nad tím, prosím. V určitém okamžiku se dostali na okraj svých soukromých zdrojů a toto zhroucení, které jistě připomínalo smrt, je přivedlo k většímu životu. Prošli smrtí svých různých falešných já a vyšli na druhé straně s vědomím, že smrt jim už nemůže ublížit. Propadli Velké lásce a Velké svobodě - kterou mnozí nazývají Bohem.  

Po většinu historie se cesta skrze smrt do života vyučovala v posvátném prostoru a rituální formou, která tento proces objasňovala, destilovala a zkracovala. Dnes se mnoho lidí nenaučí, jak překonat svůj strach ze zmenšení, i když na ně hledí nebo je jemně vyzývá. Tato nedostatečná příprava na "přechod", absence výcviku v práci se smutkem a v odpouštění a naše neschopnost svěřit se většímu životu přispěly k duchovní krizi naší kultury.  

Všechna velká spiritualita je o odpouštění. Naopak jsme z ní udělali něco, co je o přijímání, dosahování, výkonu, vítězství a úspěchu. Skutečná spiritualita odráží paradox samotného života. Cvičí nás v odpoutání i připoutání: odpoutání od pomíjivého, abychom se mohli připoutat k podstatnému. Pokud však nezískáme dobrý výcvik v odpoutání, můžeme se upnout k nesprávným věcem, zejména k vlastnímu sebepojetí a jeho touze po bezpečí. [1] 

Pokud se naučím opustit to, co jsem považoval za nezbytné pro své štěstí, vždy se ocitnu na větším místě, ve větším prostoru, v hlubším sjednocení, ve větší radosti. Je mi líto, že vám to nemohu dokázat předem. Poznáme to až po tom, co se to stane. V mládí jsem četl všechny možné knihy v domnění, že když pochopím dobrou teologii, dobrou filozofii, dobrou psychologii, budu vědět, jak žít takzvaně dokonalý život, a ukáže mi to, jak otevřít dveře přede mnou. Nyní, v posledním období svého života, si uvědomuji, že to, co je přede mnou, je stále z velké části temnota - ale na tom už nezáleží. To proto, že mě propuštění naučilo, že se mohu ohlédnout zpět, ne dopředu, zpět na minulost svého života a mohu pravdivě říci: "Co jsem kdy ztratil tím, že jsem zemřel? Co jsem kdy ztratil ztrátou?" Znovu a znovu jsem padala vzhůru. Pádem jsem našel. Pádem jsem objevil a sám sebe v těchto pozdějších letech svého života stále překvapuji, že je to pravda. [2] 

God asks only that you get out of God’s way and let God be God in you. —Meister Eckhart, sermon on 1 John 4:9   

Father Richard describes the spiritual discipline of detachment as the practice of “letting go”:  

In the larger-than-life people I have met, I always find one common denominator: in some sense, they have all died before they died—and thus they are larger than death, too! Please think about that. At some point, they were led to the edge of their private resources, and that breakdown, which surely felt like dying, led them into a larger life. They went through a death of their various false selves and came out on the other side knowing that death could no longer hurt them. They fell into the Big Love and the Big Freedom—which many call God.  

Throughout most of history, the journey through death into life was taught in sacred space and ritual form, which clarified, distilled, and shortened the process. Today, many people don’t learn how to move past their fear of diminishment, even when it stares them down or gently invites them. This lack of preparation for the “pass over,” the absence of training in grief work and letting go, and our failure to entrust ourselves to a bigger life, have contributed to our culture’s spiritual crisis.  

All great spirituality is about letting go. Instead, we have made it to be about taking in, attaining, performing, winning, and succeeding. True spirituality echoes the paradox of life itself. It trains us in both detachment and attachment: detachment from the passing so we can attach to the substantial. But if we do not acquire good training in detachment, we may attach to the wrong things, especially our own self-image and its desire for security. [1] 

Each time I learn to let go of what I thought was necessary for my own happiness, I invariably find myself in a larger place, a larger space, a deeper union, a greater joy. I’m sorry I can’t prove that to you ahead of time. We only know it after the fact. I used to read every book I could as a young man thinking if I understood good theology, good philosophy, good psychology, I’d know how to live the so-called perfect life and it would show me how to open the door in front of me. Now, in the last season of my life, I realize that what’s in front of me is still largely darkness—but it doesn’t matter anymore. That’s because letting go has taught me that I can look back, not forward, back at the past of my life and I can truthfully say, “What have I ever lost by dying? What have I ever lost by losing?” I have fallen upward again and again. By falling I have found. By letting go I have discovered, and I find myself in these later years of my life still surprised that that is true. [2]