Bůh se v duši nenalézá přidáním čehokoli, ale procesem odečítání. -Meister Eckhart, kázání na Římanům 8,18 

Středověký mystik Meister Eckhart (1260-1327) ve svých spisech a kázáních radil odpoutat se od všeho, co by nás oddělovalo od Boha, kterého chápal jako samotný základ našeho bytí. V nejnovějším díle podcastu Turning to the Mystics se učitel ČAK James Finley dělí o své chápání Eckhartova učení: 

Návod, který nám Meister Eckhart nabízí ve svých kázáních, se nám snaží pomoci prohloubit naše zkušenostní porozumění hloubce Boží přítomnosti v našem životě. Základním způsobem, jak nám s tímto prohloubením pomáhá, je jeho metafora země. Boží země je nejhlubší Boží hlubina. A v Boží velkorysosti jsou nám nejhlubší Boží hlubiny dány jako nejhlubší hlubiny nás samých, v naší nicotě bez Boha. Naše země a Boží země je jedna země. A v hlubinách nás samých je ukryto sjednocení, které je již přítomné a čeká na to, až bude uskutečněno, prožito a sdíleno. [1] 

Jaká je tato cesta, po níž můžeme skutečně, zkušenostně setrvat v jednotě země? Tato cesta nemůže být cestou dosahování, protože na ní nic nechybí. Země je tato nekonečná velkorysost Boha, který je nám zcela dán jako tato hloubka nás samých. Cesta tedy musí být cestou k tomu, abychom se oddělili od toho, co nám brání v jejím uskutečnění. 

Eckhart říká, že se můžeme rozhodnout žít tímto způsobem: v jakémsi otevřeném procesu s prázdnýma rukama, kdy se neustále zbavujeme všeho, co má poslední slovo v tom, kým jsme. Uznáváme to [vlastnost, preferenci, stav], ale víme, že to nemá konečné slovo v tom, kým jsme. Čím více takto pokračujeme, tím více jsme v tomto Gelassenheit, což znamená být osvobozeni od všeho, co nám překáží. Klíčovou fází tohoto procesu je to, co Eckhart nazývá "zrozením Slova v duši". [2] To, co vyvěrá ze všednosti všeho, je božskost všeho. To, co Eckhart hledá, je obvyklý základní stav tohoto uvolnění, tohoto zrození. [3] 

Uvádí několik praktických strategií, díky nimž se můžeme cvičit v hledání cesty k základu v každodenním vědomí tím, že budeme citliví na určité tendence v našem srdci. 

Pokud se přistihneme při reaktivitě, pokaždé, když se přistihneme, že jednáme jako by výsledek situace měl pravomoc pojmenovat, kdo jsme, máme se zhluboka nadechnout a připomenout si, že to není pravda. Že existuje skrytý, neprocítěný, hluboký, propastný střed, v němž jsme uprostřed okolností nevysvětlitelně podporováni. [4]

God is not found in the soul by adding anything, but by a process of subtraction. —Meister Eckhart, sermon on Romans 8:18 

In his writings and sermons, medieval mystic Meister Eckhart (1260–1327) counseled detachment from anything that would separate us from God, whom he understood as the very ground of our being. In the latest season of his podcast Turning to the Mystics, CAC teacher James Finley shares his understanding of Eckhart’s teachings: 

The guidance that Meister Eckhart offers us in his sermons attempts to help us deepen our experiential understanding of the depths of God’s presence in our lives. A foundational way that he helps us with this deepening is with his metaphor of the ground. The ground of God is the deepest depths of God. And in the generosity of God, the deepest depths of God are given to us as the deepest depths of ourselves, in our nothingness without God. Our ground and God’s ground is one ground. And hidden down in the depths of ourselves is a union that’s already present, waiting to be realized, lived, and shared. [1] 

What is this path along which we can actually, experientially abide in the oneness of the ground? The path cannot be a path of attaining because nothing’s missing. The ground is this infinite generosity of God completely being given to us as this depth of ourselves. Therefore, the path has to be one of becoming detached from what hinders us from realizing it. 

Eckhart is saying we can choose to live this way: in a kind of empty-handed, open process of constantly letting go of everything as having the final say in who we are. We acknowledge it [the trait, the preference, the condition], but we know it doesn’t have the final say in who we are. The more we continue in that way, we are in this Gelassenheit, which means being released from everything that hinders. A key phase of this is what Eckhart calls “the birth of the Word in the soul.” [2] What comes welling up out of the ordinariness of everything is the divinity of everything. What Eckhart is looking for is a habitual underlying state of this releasing, of this birthing. [3] 

He gives some practical strategies so that we can practice finding our way to the ground in day-by-day consciousness by being sensitive to certain tendencies in our heart. 

Every time we catch ourselves getting reactive, every time we catch ourselves acting as if the outcome of the situation has the authority to name who we are, we are to take a deep breath and remind ourselves that it’s not true. That there’s this hidden, unfelt, deep, abyss-like center in which we’re being unexplainably sustained in the midst of the circumstances. [4]