V předmluvě ke knize Cesta k dokonalosti,která je dílem Terezie z Avily a pojednává o praxi modlitby, se Richard Rohr ptá: 

Co je "cesta dokonalosti"? (Mimochodem, nejde o naši dokonalost, ale o rozpoznání Boží bezchybné dokonalosti, vetkané do struktury našeho života a přítomné po celou dobu."  

Svatá Terezie píše: "Vždyť je to tak, že se v tomhle světě, kde je to tak, že je to tak, je to tak:

Nechte ve svých srdcích pravdu, jaká bude, budete-li se věnovat meditaci, a jasně uvidíte, jakou lásku jsme povinni chovat k bližním. [1]  

Teresa učí o cestě k dokonalosti jako o praktikování bratrské lásky, nelpění na hmotných věcech a autentické pokoře. Některé aspekty této moudrosti mohou dnešním čtenářům připadat kontraintuitivní. Odpusťte mi, ale tyto ctnosti, jako je nelpění a pokora, se na vizitkách současných duchovních hledačů často neobjevují!  

Proč tomu tak je?

To, co mystikové vědí a co se musíme znovu učit, je, že právě skrze jakousi světlou temnotu nepoutanosti a pokory se nás zmocňuje skutečná láska, Boží láska.  

Přemýšlím, jestli k obrácení, osvícení a proměně vůbec může dojít jedině tak, že dojde k jakémusi božskému přepadení. Musíme být zaskočeni. Dokud budeme mít vše pod kontrolou, budeme se snažit řídit loď podle svých dosavadních zkušeností, že máme vše pod kontrolou. Jediný způsob, jak se nechat přepadnout, je důvěřovat "přepadení" a naučit se důvěřovat, že temnota intimity povede k hloubce, bezpečí, svobodě a lásce.  

Bůh nás potřebuje zaskočit, protože naše velmi omezené, již existující představy nás a naše chápání Boha udržují v malém měřítku. Stále se snažíme zůstat pod kontrolou. Stále chceme "vypadat dobře"!  

Bůh se nás snaží uvést do většího světa. 

Světa, který z definice nemáme pod kontrolou. 

Svět, kde už nemusíme vypadat dobře. 

Strašná touha po jistotách a rigidním společenském řádu charakterizovala posledních pět set let západního křesťanství a duši to prostě vůbec nesloužilo. Jakmile jsme ztratili spiritualitu temnoty jako svého druhu světla, nezbylo prostě mnoho prostoru pro růst ve víře, naději a lásce.  

Takže Bůh, jak dokládá Cesta dokonalosti , musí přijít nepřímo: zastihnout nás nepřipravené a mimo kontrolu, když jsme prázdní, místo abychom byli plní sami sebe.  

Proto světci - včetně Terezie - tolik mluví o utrpení. O nepřipoutanosti k prchavým vášním, které nás vrhají na jízdu na horské dráze plné vzestupů a pádů.  

Mystikové nejsou masochističtí, sadističtí, negativističtí, morbidní ani opoziční. Viděli vzor, a jak na jednom místě říká Terezie, není to tak, že bychom byli šťastní za utrpení. Kdo by mohl být? Kdo by byl?"   

Ne. Jsme šťastní z nové úrovně důvěrného vztahu s Bohem, na kterou nás utrpení přivedlo.  

In his foreword to The Way of Perfection, Teresa of Ávila’s book on the practice of prayer, Richard Rohr asks: 

What is “the way of perfection”? (It isn’t about our perfection, by the way, but the recognition of God’s seamless perfection, woven into the fabric of our life and present all along.)  

Saint Teresa writes: 

Let the truth be in your hearts, as it will be if you practice meditation, and you will see clearly what love we are bound to have for our neighbors. [1]  

Teresa teaches the way of perfection as practicing fraternal love, nonattachment to material things, and authentic humility. Some aspects of this wisdom might seem counterintuitive to readers today. Forgive me, but these virtues of nonattachment and humility don’t often make the vision boards of contemporary spiritual seekers!  

Why is this? 

What the mystics know, and what we’re having to relearn, is that it’s through a kind of luminous darkness of nonattachment and humility that we come to be seized by real love, God’s love.  

I wonder if the only way that conversion, enlightenment, and transformation ever happen is by a kind of divine ambush. We have to be caught off guard. As long as we are in control, we are going to keep trying to steer the ship by our previous experience of being in charge. The only way we will let ourselves be ambushed is by trusting the “Ambusher,” and learning to trust that the darkness of intimacy will lead to depth, safety, freedom, and love.  

God needs to catch us by surprise because our very limited, preexisting notions keep us and our understanding of God small. We are still trying to remain in control. We still want to “look good”!  

God tries to bring us into a bigger world. 

A world where, by definition, we are not in control. 

A world where we no longer need to look good. 

A terrible lust for certitude and rigid social order has characterized the last five hundred years of Western Christianity, and it has simply not served the soul well at all. Once we lost a spirituality of darkness as its own kind of light, there just wasn’t much room for growth in faith, hope, and love.  

So God, as The Way of Perfection attests, has to come indirectly: catching us off guard and out of control, when we are empty instead of full of ourselves.  

That is why the saints—including Teresa—talk about suffering so much. About nonattachment to the fleeting passions that put us on a roller-coaster ride of ups and downs.  

The mystics are not masochistic, sadistic, negative, morbid, or oppositional. They have seen the pattern and, as Teresa says in one place, it is not that we are happy for the suffering. Who could be? Who would be?  

No. We are happy for the new level of intimacy with God that the suffering has brought us to.