Terezie z Ávily byla během španělské inkvizice několikrát vyšetřována. Na naléhání svých nadřízených psala o svých četných viděních a vytrženích, aby dokázala, že pocházejí od Boha a že je pevně zakotvena v "pravověrném" katolicismu. Překladatelka a duchovní učitelka Mirabai Starrová píše:

Svými četnými spisy se Terezie z Avily otevřeně dělí se světem o své lidství. Byly chvíle, kdy byla ochromena strachem z odmítnutí, a jiné, kdy se tváří v tvář tomu, co věděla, že je jejím svatým údělem, zachovala tak odvážně, že riskovala, že bude popravena jako kacířka. Dělala chyby, jako my všichni. Za některé se vydatně omlouvala, jiné odmítala přiznat až po letech. Stejně jako my byla malicherná nebo velkorysá, podrážděná nebo bezvýhradně milující, vše přičítala svému pokroku na cestě kontemplativní modlitby. Nikdy se však nepřestala projevovat v duchovní práci. [1]   

Tereza byla skutečnou osobou se skutečnými radami pro skutečné lidi své doby - a naší doby. Zde je několik příkladů z jejího mistrovského díla, Vnitřní hrad:  

Je lákavé myslet si, že kdyby vám Bůh udělil jen vnitřní přízeň, dokázali byste odolat vnějším výzvám. Jeho Veličenstvo [jméno, které Tereza používá pro Boha] ví, co je pro nás nejlepší. Nevyžaduje náš názor na věc a vlastně má plné právo poukázat na to, že nemáme ani ponětí, o co žádáme. Pamatujte: vše, co musíte udělat, když začínáte pěstovat praxi modlitby, je připravit se s upřímným úsilím a záměrem uvést svou vůli do souladu s vůlí Boží. [2]  

Terezie byla také prozíravou duchovní vůdkyní, která odvracela lidi od důrazu na dokonalost a zbožnost k soucitnému jednání: 

Někdy pozoruji lidi, kteří se tak usilovně snaží naordinovat si jakýkoli stav modlitby, že se z toho stávají peciválové. Neodvažují se pohnout ani nechat se vyburcovat ze strachu, aby neohrozili sebemenší stupeň oddanosti nebo potěšení. Díky tomu si uvědomuji, jak málo rozumí cestě ke sjednocení. Myslí si, že celá věc je o vytržení.  

Ale ne, přátelé, ne! To, co od nás Milovaný chce, je čin. To, co chce, je, abyste se o ni postarali, když některý z vašich přátel onemocní. Nedělejte si starosti s přerušením své zbožné praxe. Mějte soucit. Pokud ji něco bolí, cítíte to také. Pokud je to nutné, postíte se, aby se mohla najíst. Nejde o to, abyste dopřáli jedinci, děláte to, protože víte, že je to přání vašeho Milovaného. To je pravé sjednocení s jeho vůlí. On chce, abyste byli mnohem šťastnější, když slyšíte chválu někoho jiného, než když sami přijímáte kompliment. Máte-li pokoru, je to snadné. Je skvělé mít radost, když jsou oslavovány ctnosti vašich přátel. [3]  

Teresa of Ávila was investigated several times during the Spanish Inquisition. At the insistence of her superiors, she wrote of her many visions and raptures to prove they came from God, and that she was firmly rooted in “orthodox” Catholicism. Translator and spiritual teacher Mirabai Starr writes: 

Through her many writings, Teresa of Ávila openly shares her humanity with the world. There were times when she was paralyzed by fear of rejection and others when she was so courageous in the face of what she knew to be her sacred destiny that she risked being executed as a heretic. She made mistakes, as we all do. Some she apologized profusely for; others she refused to admit to until years later. Like us, she was petty or generous, irritable or unconditionally loving, attributing everything to her progress along the path of contemplative prayer. But she never ceased showing up for the spiritual work. [1]   

Teresa was a real person with real advice for real people of her time—and our own. Here are some examples from her masterpiece, The Interior Castle:  

It’s tempting to think that if God would only grant you internal favors, you would be able to withstand external challenges. His Majesty [a name Teresa uses for God] knows what is best for us. He does not require our opinion on the matter and, in fact, has every right to point out that we don’t have any idea what we’re asking for. Remember: all you have to do as you begin to cultivate the practice of prayer is to prepare yourself with sincere effort and intent to bring your will into harmony with the will of God. [2]  

Teresa was also an astute spiritual director who turned people away from an emphasis on perfection and piety and toward compassionate action: 

Sometimes I observe people so diligently trying to orchestrate whatever state of prayer they’re in that they become peevish about it. They don’t dare to move or let their minds be stirred for fear of jeopardizing the slightest degree of devotion or delight. It makes me realize how little they understand of the path to union. They think the whole thing is about rapture.  

But no, friends, no! What the Beloved wants from us is action. What he wants is that if one of your friends is sick, you take care of her. Don’t worry about interrupting your devotional practice. Have compassion. If she is in pain, you feel it, too. If necessary, you fast so that she can eat. This is not a matter of indulging an individual, you do it because you know it is your Beloved’s desire. This is true union with his will. What he wants is for you to be much happier hearing someone else praised than you would be to receive a compliment yourself. If you have humility, this is easy. It is a great thing to be glad when your friends’ virtues are celebrated. [3]