Autorka a interspirituální učitelka Megan Donová představuje španělskou mystičku Terezu z Avily (1515-1582) jako vzor jednání a kontemplace: 

Tereziin život nám poskytuje výjimečný příklad spojení kontemplativního a aktivního života; vykazuje jak hlubokou vnitřní hloubku, tak mimořádně produktivní výsledek....  

Ve dvaceti letech se po dlouhém zvažování rozhodla vstoupit do karmelitánského kláštera v Ávile. Tuto volbu neučinila kvůli "povolání", ale proto, že ji Terezie chápala jako příznivou alternativu k manželství....  

Její fascinace světem přetrvávala i v době, kdy žila v klášteře, protože se nejednalo o uzavřený řád a proud návštěvníků zabíral většinu jejího času.... Modlitby byly nařízené a odříkávaly se zpaměti, což zanechávalo její duši vyprahlou a bez inspirace. Pokusila se vstoupit do vlastní "tiché modlitby", ale protože zjistila, že myšlenky v její hlavě jsou příliš hlučné a rušivé, vzdala se jakéhokoli pokusu o vytvoření smysluplnějšího způsobu modlitby. Její vztah s Milovaným [Bohem] byl v této době poměrně povrchní.  

Po dvacet let žila rozpolceným životem. Na jedné straně její ego toužilo po světských vazbách, zatímco na druhé straně ji její duch volal k hlubšímu společenství s božstvím. Ve čtyřiceti letech se Terezie konečně zcela odevzdala svému Milovanému. Začal její skutečný život a dílo. Vrátila se ke své tiché modlitbě, nechala se vést Milovaným a už se nespoléhala na své vlastní techniky. Meditace se pro Terezu stala zásadní pro vytvoření jasného a pevného základu s božstvím, a jak kráčela dál po své duchovní cestě, pochopila, že tento vnější Milovaný také "spočívá uvnitř". Právě na toto místo se neustále vracela, aby přijímala vedení, lásku a pocit hlubokého míru, který jinde nemohla najít. [1] 

Z tohoto místa pokoje a vnitřní autority se Terezie snažila vrátit karmelitánskému řádu jeho původní důraz na modlitbu, chudobu a prostotu a založila sedmnáct nových klášterů a řeholí. Don pokračuje: 

V rozporu s obecným přesvědčením je vrchol mystického života často prožíván ve světě, i když není ze světa. Poté, co mystik dospěl k plnému uvědomění si reality existence, vrací se zpět do společnosti a projevuje mimořádnou energii pro potřebnou práci. Tato energie není ničím jiným než božskou silou, která působí v tomto ochotném pracovníkovi Milovaného a skrze něj, a daleko převyšuje vše, co můžeme my lidé sami vykonat. Terezin život je jedním z takových příkladů člověka, v němž a skrze něhož působil Milovaný, a po celý svůj život opakovala, že konečným cílem posvátného manželství [neboli spojení s Bohem] je zrodit ve světě dobré skutky. [2]  

Author and interspiritual teacher Megan Don introduces the Spanish mystic Teresa of Ávila (1515–1582) as an exemplar of action and contemplation: 

Teresa’s life provides us with an exceptional example of bringing the contemplative and active life together; it displays both a profound internal depth and an exceptionally productive outcome.…  

At the age of twenty, after much deliberation, she chose to enter the Carmelite Monastery in Ávila. She did not make this choice because of a vocational “calling” but because Teresa understood it to be a favorable alternative to marriage….  

Her fascination with the world continued while she lived in the monastery, since it was not an enclosed order, and a stream of visitors occupied much of her time…. Prayers were ordered and recited by rote, which left her soul dry and uninspired. She attempted to enter her own “prayer of quiet,” but finding the thoughts in her head far too noisy and disturbing, she gave up any attempt to develop a more meaningful way to pray. Her relationship with the Beloved [God] at this time was fairly superficial.  

For twenty years she lived a divided life. On the one hand her ego desired worldly attachments, while on the other her spirit was calling her to a deeper communion with the divine. At the age of forty, Teresa finally surrendered completely to her Beloved. Her real life and work had begun. She returned to her prayer of quiet, allowing the Beloved to lead her, no longer relying on her own techniques. Meditation became essential to Teresa in establishing a clear and firm foundation with the divine, and as she walked further on her spiritual pathway, she came to understand that this external Beloved also “rests within.” It was to this place that she would constantly return to receive guidance, love, and a feeling of deep peace that she could not find elsewhere. [1] 

From that place of peace and inner authority, Teresa worked to return the Carmelite order to its original emphasis on prayer, poverty, and simplicity, going on to found seventeen new convents and monasteries. Don continues: 

Contrary to popular belief, the pinnacle of the mystical life is often lived in the world, even though it is not of the world. Having come into a full consciousness of the reality of existence, the mystic is now returned to society, displaying an extraordinary energy for the work required. This energy is none other than the divine force working in and through this willing worker of the Beloved, and it far surpasses anything we human beings can do alone. Teresa’s life is one such example of a person in and through whom the Beloved worked, and throughout her life she reiterated that the ultimate purpose of the sacred marriage [or union with God] is to give birth to good works in the world. [2]