Spisovatel a pedagog Cole Arthur Riley popisuje nedílné spojení kontemplace s činností, která podporuje spravedlnost:  

Aktivismus je tělem spravedlnosti. Zve k ztělesněným prohlášením důstojnosti a hodnoty. Když se podílíte na jeho těle, zjišťujete, že jste stále více zakotveni ve svém vlastním.

Myslím si, že aktivismus je ctnost. Být člověkem, který se stará a ctí stvoření, znamená být člověkem, který jedná ve prospěch jeho rozkvětu. Jsem nedůvěřivý k duchovním lidem, kteří nejsou ve svém těle vyburcováni ve prospěch spravedlnosti. Můžeme se neshodnout na tom, jak by měl aktivismus vypadat, ale ne na nutnosti jeho existence nebo vaší účasti na něm. . . .

Jeden můj mentor a přítel mi jednou řekl,jestli existuje někdo, kdo je zároveň aktivistou i kontemplativním člověkem a kdo obojí dělá dobře, tak jsem ho ještě nepotkal. Tiše jsem tuto výzvu přijal. Vyjádřil tím velmi věrohodné napětí mezi srdcem kontemplativního člověka a srdcem aktivisty. Na první pohled se zdá, že jsou ve své podstatě v rozporu. Kontemplativec, jakýsi pilíř klidu, jehož úkolem je přemýšlet a klást trvalé otázky, které vyžadují jistý druh zpomalení a zastavení. Aktivista, maják hnutí, odhodlaný konat spravedlnost a milosrdenství - ne později, ale teď, což, jak už název napovídá, vyžaduje akci.

Ale co když to, co považujeme za klid, není vždy nečinnost, jak ji vnímáme? Může existovat forma kontemplace, která je zároveň klidem i pohybem? Někdo by mohl říci, že počátky křesťanského mnišství byly zčásti vzdorným protestem proti elitářství a soustředění vyšší třídy ve víře. A dnes aktivismus říká pravdu o tom, co je, a představuje si, co by mělo být. Tato představivost pro spravedlnost vyžaduje kontemplaci.

Ačkoli se Riley věnovala aktivismu, trvalo jí, než rozpoznala své skutečné povolání spisovatelky ve službách spravedlnosti:  

Po nějakou dobu byli jedinými portréty aktivismu, které jsem měla k dispozici, Dr. King a Malcolm X. Pochody, shromáždění, sit-in - svatá vtělení, kterých bychom si měli hluboce vážit, protože nás dnes chrání a vedou. Ale když jsem poprvé vzal do ruky Jamese Baldwina, konečně jsem uviděl sám sebe. Napadlo mě, že bych mohl být aktivistou z vlastního zdroje síly - ze slov.

Naší cestu ke spravedlnosti může učinit pevnější, krásnější, jen když nabídneme rozmanitost cest, širší vizi činnosti. To není nic nového. Jde o graffiti umění Detour a Hiero Veiga, které vzkřísilo černošské tváře zabité policií. Tohle je Tricia Herseyová a The Nap Ministry vytvářející kolektivní zážitky spánku, aby si znovu vymohli spravedlnost a osvobození v odpočinku. . . . Pokud je psaní posláním, mám povinnost požadovat spravedlnost ve svém psaní stejně jako v ulicích. Když rozšíříme své představy o aktivismu, vstoupíme do praxe nářku a hněvu s větší konkrétností a začneme si uvědomovat nuancovanější cesty ke spravedlnosti.

Writer and educator Cole Arthur Riley describes contemplation’s integral connection to action that supports justice:  

Activism is the body of justice. It invites you into embodied declarations of dignity and worth. As you participate in its body, you find yourself increasingly grounded in your own.

I think activism is a virtue. To be a person who cares and honors creation is to be a person who acts in favor of its flourishing. I am distrustful of spiritual people who are not roused in their bodies on behalf of justice. We can disagree on what activism should look like, but not on the necessity of its existence or your participation in it. . . .

A mentor and friend once said to me, If there is someone who is both activist and contemplative and who does both well, I have not yet met them. I silently accepted the challenge. He was articulating a very credible tension between the heart of the contemplative and the heart of the activist. At first strike, they appear inherently in conflict. The contemplative, some pillar of stillness, tasked with thinking and asking enduring questions that require a kind of slowness and pause. The activist, a beacon for the movement, committed to the doing of justice and mercy—not later but now, which does, as the name suggests, require action.

But what if what we take as stillness is not always inactivity as we perceive it? Can there be a form of contemplation that is at once stillness and movement? Some might say the beginnings of Christian monasticism were, in part, a defiant protest against the elitism and centering of the upper class in the faith. And today, activism tells the truth about what is and imagines what should be. This imagination for justice requires contemplation.

While committed to activism, it took Riley time to discern her true calling as a writer in the service of justice:  

For quite some time, the only portraits of activism I had were Dr. King and Malcolm X. Marches, rallies, sit-ins—holy embodiments that should be respected deeply, for they protect and guide us today. But the first time I picked up James Baldwin, I finally saw myself. It occurred to me that I could be an activist from my own source of power—words.

It can only make our journey toward justice more robust, more beautiful, when we offer a diversity of paths, a more expansive vision of action. This is not new. This is Detour and Hiero Veiga’s graffiti art resurrecting Black faces slain by the police. This is Tricia Hersey and The Nap Ministry creating collective sleeping experiences to reclaim the justice and liberation in rest. . . . If writing is a calling, I have a responsibility to demand justice in my writing as much as in the streets. When we expand our imaginations for activism, we enter into practices of lament and rage with more particularity, and we begin to realize more nuanced paths to justice.