Otec Richard se dělí o důležité období rozlišování ve svém životě:

Existují dvě duchovní disciplíny, které mě udržují v poctivosti a růstu: kontemplativní modlitba a pohled zdola. V roce 1985 jsem byl na rok uvolněn, abych se věnoval kontemplativní části svého povolání. Byl to zásadní zlom. Definice kontemplace otce Williama McNamary - "dlouhý láskyplný pohled na skutečnost" - se stala proměňující. [1] Svět, mé vlastní problémy a bolesti, všechny cíle a touhy se postupně rozplynuly ve správné perspektivě. Bůh se stal zřejmým a všudypřítomným.

Koneckonců Boha si nezasloužíme ani nenajdeme. Pouze se sami sobě postavíme z cesty. Opouštíme iluze a starosti svého menšího já. Když laciné lešení odpadne, duše stojí odhalená. Duši neboli Pravé Já nelze vytvořit ani dosáhnout naší prací. Prostě je a už je. Duše je Boží "JÁ JSEM", které ve mně pokračuje. Tato moje část již Boha zná, touží po něm a skutečně ho hledá. Rozpoznávání Boží vůle je pro Pravé Já přirozené, protože zde se "já" a Bůh zdají být jedním "já"

Richard uvažuje o tom, jak ho tento delší čas rozjímání přivedl k rozhodnému činu:

Po svém sabatickém roce jsem našel cestu k přesvědčení, že bych měl otevřít Centrum pro akci a kontemplaci v Novém Mexiku. Chtěl jsem pomoci lidem důkladně se zapojit do problematiky a cílů sociální spravedlnosti, pomoci lidem pracovat v solidaritě s těmi, kteří jsou na okraji společnosti, ale ze správného výchozího bodu. Je možné dělat správné věci ze špatných důvodů!"

Kontemplace je způsob, jak naslouchat Duchem, a ne jen hlavou. Kontemplace je hledání široce otevřeného prostoru, dostatečně širokého prostoru pro hlavu, srdce, pocity, nitro, podvědomí, naše vzpomínky, intuici, celé naše tělo. Potřebujeme celistvý prostor pro rozlišování moudrosti.

Účinkem kontemplace je autentické jednání; pokud kontemplace nevede k autentickému jednání, zůstává jen pupkatým zíráním a zabýváním se sebou samým.

Jsem přesvědčen, že pokud u ní vydržíme, pokud budeme kontemplaci pravidelně praktikovat, pak dospějeme k vnitřnímu místu soucitu - k sobě samým i k druhým. Na tomto místě si všimneme, jak moc je utrápení světa naším utrpením. Začneme se tomuto světu věnovat, nikoliv však mozkově, ale z mnohem hlubší perspektivy naší duše. V tomto bodě jsme nezničitelní, protože na tomto místě nacházíme mír, který nám svět nemůže dát. Už nepotřebujeme vítězit; stačí nám dělat to, co musíme, jakkoli naivně a zjednodušeně to může znít. Proto mohl Augustin pronést tak nehorázný výrok jako "Miluj [Boha] a dělej, co chceš"! [2] Lidé, kteří žijí z místa skutečně zaměřeného na Boha namísto z místa zaměřeného na sebe, jsou nebezpečně svobodní právě proto, že jsou upoutáni na střed.

Father Richard shares about an important time of discernment in his own life:

There are two spiritual disciplines that keep me honest and growing: contemplative prayer and the perspective from the bottom. In 1985, I was freed for a year to pursue the contemplative part of my vocation. It was a major turning point. Father William McNamara’s definition of contemplation—“a long loving look at the real”—became transformative. [1] The world, my own issues and hurts, all goals and desires gradually dissolved into proper perspective. God became obvious and everywhere.

Ultimately, we do not earn or find God. We just get ourselves out of the way. We let go of illusions and the preoccupations of our smaller selves. As the cheap scaffolding falls away, the soul stands revealed. The soul, or True Self, cannot be created or achieved by our work. It just is, and it is already. The soul is God’s “I AM” continued in me. That part of me already knows, desires, and truly seeks God. Discernment of God’s will comes naturally to the True Self because here “I” and God seem to be one “I.”

Richard reflects on how this extended time of contemplation brought him to a point of decisive action:

After my sabbatical year, I found my way to the conviction that I should open the Center for Action and Contemplation in New Mexico. I wanted to help people get thoroughly involved in the issues and goals of social justice, to help people work in solidarity with those on the margins, but from the right point of departure. It is possible to do the right thing for the wrong reasons!

Contemplation is a way to hear with the Spirit and not just with the head. Contemplation is the search for a wide-open space, a space broad enough for the head, the heart, the feelings, the gut, the subconscious, our memories, our intuitions, our whole body. We need a holistic place for discerning wisdom.

The effect of contemplation is authentic action; if contemplation doesn’t lead to genuine action, then it remains only navel-gazing and self-preoccupation.

I’m convinced that if we stick with it, if we practice contemplation regularly, then we will come to an inner place of compassion—for ourselves and for others. In this place, we notice how much the suffering of the world is our suffering. We become committed to this world, not cerebrally, but from the much deeper perspective of our soul. At this point, we’re indestructible, because in that place we find the peace that the world cannot give. We don’t need to win anymore; we just need to do what we have to do, as naive and simplistic as that might sound. That’s why Augustine could make such an outrageous statement as “Love [God] and do what you will”! [2] People who are living from a truly God-centered place instead of a self-centered place are dangerously free precisely because they are tethered at the center.