Výročí vysvěcení otce Richarda’

Otec Richard píše o tom, jak radikální změna životního stylu je jádrem františkánské spirituality a Ježíšova evangelia:

Protože sám Ježíš byl pokorný a chudý, František učinil z čistého a prostého napodobování Ježíše svůj životní program. Ve skutečnosti to často dělal až absurdně doslovným způsobem. Byl fundamentalistou - ne pokud jde o doktrinální Písmo, ale o životní styl: nic si neber na cestu, jez, co je ti předloženo, pracuj za svou mzdu, nenos boty. To je pro většinu křesťanů stále revoluční myšlení, ačkoli je to samotná "dřeň evangelia", abychom použili Františkovu vlastní frázi. [1] Věděl, že lidé mají větší sklon prožívat se k novým způsobům myšlení než myslet se k novým způsobům života. (To je jedna ze základních zásad CAC.)

"Když jsme slabí, jsme silní" (2 Kor 12,10) mohlo být mottem prvních františkánů. V deváté kapitole své první řehole František napsal: "Musí se radovat, když žijí mezi lidmi považovanými za málo hodnotné. . . ." [2] Z biblického hlediska odráželi primitivní a praktické křesťanství, které najdeme v Jakubově listu, a mystiku východní církve založenou na srdci. Zatímco většina mužských františkánů se nakonec stala klerikalizovanými a řádnými církevníky, my jsme tak nezačínali.

Radikálnějším formám křesťanství se nikdy nedařilo dlouho, počínaje samotnými Letnicemi a prvním "společným sdílením všech věcí" (Sk 2,44-45): pouštní otcové a matky, první keltští mniši a společenství věřících dále v dějinách až po katolické dělníky a komunitu Sant'Egidio v naší době. Pokud se takové skupiny silně institucionalizují - dokonce i právně -, bývají krátkodobé nebo velmi malé, ale vždy jsou to úžasné experimenty, které jsou výzvou pro nás ostatní. Jsou vždy jako nový pokoj s novým pohledem, který nám ostatním nabízí zásadní pohled, který jsme ztratili.

První františkáni a klarisky chtěli být praktiky evangelia a ne pouhými "inspektory" nebo "muzejními kurátory", jak některé duchovní nazývá papež František. František i Klára nabízeli svá Pravidla jako forma vitae, neboli "formu života", abychom použili jejich vlastní slova. Považovali ortopraxi ("správnou praxi") za nezbytnou paralelu a možná i přednost pouhé verbální ortodoxie ("správného učení"), nikoli za nepovinný doplněk či možný důsledek. Historie ukázala, že poměrně velké procento křesťanů se nikdy nedostane k praktickým důsledkům své víry! "Proč neděláte to, čemu říkáte, že věříte?" ptá se prorok neodbytně.

Františkánská škola našla způsob, jak být velmi tradiční a zároveň velmi revoluční tím, že kladla důraz na praxi před teorií. Jádrem jejich ortopraxe byla praxe věnování pozornosti různým věcem (přírodě, lidem na okraji, pokoře, putování, žebrotě, misii) namísto opevňování domácí základny. Snažili se žít evangelia "bez pozlátka", jak říká František. [3]

Anniversary of Father Richard’s Ordination

Father Richard writes about how a radical change in lifestyle is at the heart of Franciscan spirituality and the gospel of Jesus:

Since Jesus himself was humble and poor, Francis made the pure and simple imitation of Jesus his life’s agenda. In fact, he often did it in an almost absurdly literal way. He was a fundamentalist—not about doctrinal Scriptures—but about lifestyle Scriptures: take nothing for your journey; eat what is set before you; work for your wages; wear no shoes. This is still revolutionary thinking for most Christians, although it is the very “marrow of the Gospel,” to use Francis’s own phrase. [1] He knew that humans tend to live themselves into new ways of thinking more than think themselves into new ways of living. (This is one of the CAC’s Core Principles.)

“When we are weak, we are strong” (2 Corinthians 12:10) might have been the motto of the early Franciscans. In chapter nine of his First Rule, Francis wrote, “They must rejoice when they live among people considered of little value. . . .” [2] Biblically, they reflected the primitive and practical Christianity found in the Letter of James and the heart-based mysticism of the Eastern Church. While most male Franciscans eventually became clericalized and proper churchmen, we did not begin that way.

The more radical forms of Christianity have never thrived for long, starting with Pentecost itself and the first “sharing of all things in common” (Acts 2:44–45): the desert fathers and mothers, the early Celtic monastics, and faith communities on through history, down to the Catholic Workers and the Sant’Egidio Community in our own time. Unless such groups become strongly institutionalized—even juridical—they tend to be short-lived or very small, but always wonderful experiments that challenge the rest of us. They are always like a new room with a new view, offering the rest of us an essential viewpoint that we have lost.

The early Franciscan friars and the Poor Clares wanted to be Gospel practitioners instead of merely “inspectors” or “museum curators” as Pope Francis calls some clergy. Both Francis and Clare offered their Rules as a forma vitae, or “form of life,” to use their own words. They saw orthopraxy (“correct practice”) as a necessary parallel, and maybe even precedent, to mere verbal orthodoxy (“correct teaching”) and not an optional add-on or a possible implication. History has shown that a rather large percentage of Christians never get to the practical implications of their beliefs! “Why aren’t you doing what you say you believe?” the prophet invariably asks.

The Franciscan school found a way to be both very traditional and very revolutionary at the same time by emphasizing practice over theory. At the heart of their orthopraxy was the practice of paying attention to different things (nature, people on the margins, humility, itinerancy, mendicancy, mission) instead of shoring up the home base. They tried to live the Gospels “without gloss,” as Francis put it. [3]