Denní meditace tohoto týdne se zaměřují na jednotnou františkánskou vizi kontemplace a činnosti. Otec Richard vypráví raný příběh o cestě povolání Františka z Assisi (1182-1226):   

Jedním ze základních charismat svatého Františka z Assisi byl způsob, jakým spojoval kontemplaci a akci. Brzy ho přitahuje kontemplace a život v tichu v přírodě. Není si však jistý, zda je to to, co po něm Bůh chce. František proto posílá dva bratry k sestře Kláře a bratru Silvestrovi, aby každého z nich požádal o modlitbu a odpověď: "Má žít v modlitebním ústraní, nebo má cestovat po Itálii a sloužit lidem jako kazatel?"

Když se bratři vrátí, František je připraven udělat vše, co mu řeknou. Oba dávají stejnou odpověď: Klára i Silvestr říkají, že je to Boží vůle, "aby Kristův hlasatel kázal". František vstává a rychle se vydává na cesty v poslušnosti Bohu. [1]

Františkova horlivost sloužit Bohu kázáním neomezovala jeho hlubokou lásku k setkávání s Bohem v modlitbě. Když si potřeboval odpočinout od davů, které se shromáždily, aby ho vyslechly, bylo pro Františka zvykem "rozdělit si čas, který mu byl dán... část z něj strávit ve prospěch svých bližních a zbytek využít v požehnané samotě rozjímání". [2]

Otec Richard popisuje, jak František toužil po stejné kombinaci kontemplativní a aktivní služby pro své bratry:

Františkánský pohled na svět je takový, že Kristus je všude. Ve skutečnosti to byla moje bakalářská práce na vysoké škole. Napsal jsem ji na základě Františkova citátu, kde říká: "Nemluvte mi o Benediktovi, nemluvte mi o Augustinovi! Pán mě povolal k jiné cestě." [3]

František nepotřeboval založit klášter, jak to udělali benediktini a augustiniáni. Nechtěl, abychom byli uzavřenými mnichy. Chtěl, abychom byli řeholníky, kteří žijí uprostřed lidí. Františkánské kláštery jsou dodnes v centru většiny velkých evropských měst.

Před více než pětatřiceti lety, když jsme naši organizaci pojmenovali Centrum pro akci a kontemplaci, jsem se choval jako správný františkán. Byl to svatý Bonaventura (1221-1274), který na pařížské univerzitě musel diskutovat se světskými (diecézními) kněžími, kteří tvrdili, že františkánský způsob spojení akce a kontemplace nebude fungovat. Chtěli, aby si františkáni vybrali buď jedno, nebo druhé. Světští kněží pracovali s lidmi ve farnostech, zatímco "praví" řeholníci odcházeli do klášterů. František a jeho následovníci se domnívali, že musí existovat způsob, jak dělat obojí.

To bylo jedinečné. Jako by si lidské vědomí prostě nedokázalo představit, že by někdo mohl najít Boha jinak než odchodem na poušť, do kláštera, pryč od starostí, od manželství, od lidí.

A o osm set let později se stále snažíme naučit, jak vyvážit kontemplaci a činnost.

This week’s Daily Meditations focus on the Franciscan unified vision of contemplation and action. Father Richard recounts an early story about Francis of Assisi’s (1182–1226) vocational path:   

One of the foundational charisms of St. Francis of Assisi was the way he integrated contemplation and action. Early on, he is attracted to contemplation and to living in silence out in nature. But he’s not sure if this is what God wants him to do. So Francis sends two brothers to Sister Clare and Brother Sylvester to ask each one to pray for an answer: should he live in prayerful seclusion, or should he travel through Italy and minister to people as a preacher?

When the brothers return, Francis is ready to do whatever they say. Both give the same reply: Clare and Sylvester each said that it was God’s will “that the herald of Christ should preach.” Francis gets up, and quickly takes to the roads in obedience to God. [1]

Francis’s eagerness to serve God by preaching did not limit his deep love for meeting God in prayer. When he needed rest from the crowds who gathered to hear him, it was customary for Francis “to divide the time given him . . . to spend some of it to benefit his neighbors and use the rest in the blessed solitude of contemplation.” [2]   

Father Richard describes how Francis desired the same combination of contemplative and active ministry for his friars:

The Franciscan worldview is that the Christ is everywhere. In fact, this was my Bachelor of Arts thesis in college. I wrote it on the quote from Francis where he says, “Don’t speak to me of Benedict; don’t speak to me of Augustine! The Lord called me to a different way.” [3]

Francis didn’t need to create a monastery, as the Benedictines and Augustinians had done. He didn’t want us to be enclosed monks. He wanted us to be friars, living in the middle of the people. To this day, Franciscan friaries are in the heart of most major European cities.

Over thirty-five years ago, when we named our organization the Center for Action and Contemplation, I was just being a good Franciscan. It was St. Bonaventure (1221–1274) at the University of Paris who had to debate the secular (diocesan) priests who said that the Franciscan way of putting action and contemplation together would not work. They wanted Franciscans to choose one or the other. The secular priests worked with the people in the parishes, while the “true” religious people went off to monasteries. Francis and his followers thought there had to be a way to do both.

That was unique. It’s almost like human consciousness just couldn’t imagine that anyone could find God except by going into the desert, into the monastery, away from troubles, away from marriage, away from people.

And eight hundred years later, we’re still trying to learn how to balance contemplation and action.