Mystik není někdo, kdo říká: "Podívejte se, co jsem zažil. Podívejte se, čeho jsem dosáhl." Mystik je ten, kdo říká: "Podívejte se, co se mnou udělala láska." Je to ten, kdo říká: "Podívejte se, co se mnou udělala láska." ...  Nezbývá nic jiného než bytí samotné lásky, která se rozdává jako... konkrétnost toho, kým prostě jste. -James Finley, Sledování mystiků úzkou branou

Otec Richard potvrzuje lásku jako jádro veškeré mystické zkušenosti:

Přijde mi, že křesťanství klade hlavní důraz na to, abychom milovali Boha. Mystikové však důsledně popisují ohromující zkušenost toho, jak nás Bůh miluje! V jejich spisech je Bůh iniciátorem, Bůh je vykonavatelem, Bůh je tím, kdo nás svádí. Jde o Boží iniciativu. Pak jistě chceme opětovat lásku tak, jak jsme byli milováni. Jak by s pláčem řekl františkán Jacopone da Todi (1230-1306): "Láska není milována! Láska není milována!" [1] Chci opětovat lásku tak, jak jsem byl milován. Ale není to tak, že bych musel dokázat  svou lásku k Bohu tím, že budu něco dělat. Mým úkolem je prostě dokončit okruh!"

Mystikové zažívají plnohodnotné objetí a přijetí Božskou láskou a pak se celý život snaží ji verbalizovat a ztělesňovat. Neustále nacházejí způsoby, jak tuto lásku vracet prostřednictvím forem služby a uctívání, ale nikdy to není získávání lásky - vždy je to vracení lásky. Cítíte ten rozdíl? Opětování Boží lásky je téměř jiný jazyk. Není založena na strachu, ale na extázi.

Bůh je vždy dán, je vtělen v každém okamžiku a je přítomen těm, kdo umí být sami přítomni. Je to tak jednoduché a tak obtížné. Být přítomný v modlitbě může být zážitkem lásky na hluboké úrovni. Doufám, že jste někdy pocítili takovou intimitu o samotě s Bohem; slibuji, že je vám k dispozici. Možná jen potřebujeme, aby nám někdo řekl že tuto božskou intimitu máme očekávat. Bojíme se o ni požádat; bojíme se ji hledat. Připadá nám to troufalé. Nevěříme, že taková láska existuje - a to pro nás. Ale ona existuje.

Mystikové často používají erotický jazyk, aby popsali hluboký vztah mezi člověkem a Bohem, který se nachází v kontemplaci. Často jsem přemýšlel, proč nám Bůh dal tak silnou a stálou fascinaci podobou, tvarem a tváří toho druhého. Myslím, že je to proto, že všechny lidské lásky jsou stále náročnější školou, která nás připravuje na nekonečnou božskou lásku.

Dnes uznáváme tuto školu lásky jako jediné skutečné cvičiště pro "všechny svaté" a nikdy se nemůže omezit na ty, kteří ji plně absolvovali. Stejně jako celý Nový zákon musíme slovo "svatí" vztahovat na všechny, kteří navštěvují mateřskou školu, základní školu, střední školu, střední školu, vysokou školu nebo postgraduální studium. Láska je jediná sdílená skutečnost a naše společné jméno pro tuto jedinou sdílenou skutečnost je "Bůh" (viz 1 Jan 4,7-21).

The mystic is not somebody who says, “Look what I’ve experienced. Look what I’ve achieved.” The mystic is the one who says, “Look what love has done to me.” . . .  There’s nothing left, but the being of love itself giving itself away as . . . the concreteness of who you simply are. —James Finley, Following the Mystics through the Narrow Gate

Father Richard affirms love as the heart of all mystical experience:

It seems to me Christianity has put major emphasis on us loving God. Yet the mystics consistently describe an overwhelming experience of how God loves us! In their writings, God is the initiator, God is the doer, God is the one who seduces us. It’s all about God’s initiative. Then we certainly want to love back the way we have been loved. As Franciscan Jacopone da Todi (1230–1306) would say, weeping, “Love is not loved! Love is not loved!” [1] I want to love back the way I have been loved. But it’s not like I’ve got to prove my love for God by doing things. My job is simply to complete the circuit!

Mystics experience a full-bodied embrace and acceptance by Divine Love, and then spend their lives trying to verbalize and embody it. They invariably find ways to give that love back through forms of service and worship, but it’s never earning the love—it’s always returning the love. Can you feel the difference? Returning God’s love is almost a different language. It’s not based in fear, but in ecstasy.

God is always given, incarnate in every moment and present to those who know how to be present themselves. It is that simple and that difficult. To be present in prayer can be an experience of being loved at a deep level. I hope you have felt such intimacy alone with God; I promise it is available to you. Maybe we just need to be told that this divine intimacy is what we should expect. We’re afraid to ask for it; we’re afraid to seek it. It feels presumptuous. We don’t trust that such a love exists—and for us. But it does.

Mystics often use erotic language to describe the deep human-divine relationship found in contemplation. I have often wondered why God would give us such a strong and constant fascination with one another’s image, form, and face. I think it’s because all human loves are an increasingly demanding school preparing us for an infinite divine love.

Today we recognize this school of love as the only real training ground for “all the saints,” and it can never be limited to those who have fully graduated. As the entire New Testament does, we must apply the word “saints” to all of us who are in kindergarten, elementary school, middle school, high school, college, or graduate programs. Love is one shared reality, and our common name for that one shared reality is “God” (see 1 John 4:7–21).