Jestliže něco nerodí pokoru a lásku, umírání sobě samému, zbožnou prostotu a mlčení - co to může být?"
-Jan od Kříže, Vystoupení na horu Karmel, kniha 2, kapitola 29

Ačkoli je temná noc duše hluboce osobní zkušeností, má dalekosáhlé důsledky pro to, jak se projevujeme ve svém životě a jak komunikujeme s druhými, s nimiž žijeme, pracujeme a modlíme se. V podcastu CAC Turning to the Mystics hovoří James Finley o Janu od Kříže jako o vzoru toho, jak spojení naší duše s Bohem v temné noci proměňuje naše lidství.

Když se podíváme na Duchovní kantikum a světlo, které září z temnoty, a manželství s Bohem, mystické manželství a tak dále, [Jan] byl skutečně známý svou citlivostí k chudým, svou citlivostí k nemocným. Byl také známý svým soucitem. Jeden z bratří si do svého deníku zapsal: "Když vyrážíme na naše malé nedělní skupinky a malé skupinky na procházku, vždycky doufáme, že se k nám Jan od Kříže přidá, protože nás vždycky rozesměje." Hluboká láska, kterou choval k Terezii [z Ávily], toto hluboké mystické přátelské pouto, které je pojilo, bylo plně živé. Při své smrti si v klášteře, kam odešel, záměrně vybral jednoho z představených, který ho neměl rád. Na smrtelné posteli zavolal tomu představenému: "Tak ať už jsem přispěl ke konfliktu mezi námi čímkoli, chci se omluvit." A on se omluvil. Tak zemřel a [říkalo se], že představený vyšel ven s pláčem. To mu změnilo život.

Takže to je důkaz této [temné noci]. Radikalizuje, což je podle mě vědomí Krista ve světě. Je mimo temnotu tohoto světa způsobem, který paradoxně radikalizuje naši přítomnost v něm ke svatosti života za podmínek života. . . . Někdy si v přibývajícím věku říkám malou modlitbu: "Bože, pomoz mi být takovým starým člověkem, jakým mladí lidé chtějí, aby staří lidé byli. Pomoz mi nejen takhle mluvit, ale pomoz mi takhle chodit, takhle zvedat telefony a takhle mluvit se svými vnoučaty." A takhle to dělám. Všichni se tu snažíme dělat, co je v našich silách, abychom v tom chodili. [1]

Finley hovoří o ovoci naší věrnosti zkušenosti temné noci:

Pokud zůstaneme na cestě a projdeme jí, najdeme cestu hlouběji, hlouběji, hlouběji, a pak můžeme vidět, že v každém daném okamžiku těmito způsoby, skrze manželskou lásku, skrze rodičovství, skrze samotu, skrze jednotu se světem, skrze ticho, skrze službu společenství, skrze umění, v každém daném okamžiku může problesknout naše nečekaná blízkost k tomuto mystickému rozměru sjednocení. [2]

If something does not give birth to humility, and love, and dying to self, and godly simplicity, and silence—what can it be?
—John of the Cross, The Ascent of Mount Carmel, book 2, chapter 29

Although the dark night of the soul is a deeply personal experience, it has far-reaching implications for how we show up in our lives and interact with others with whom we live, work and pray. In the CAC podcast Turning to the Mystics, James Finley speaks of John of the Cross as a model for how the union of our souls with God in the dark night transforms our humanity.

When we look at the Spiritual Canticle and the light that shines out of the darkness and being married to God, mystical marriage and so on, [John] was really known for a sensitivity to the poor, his sensitivity to the sick. He was also known for his compassion. One of the friars writes in their journal, “When we go off on our little Sunday groups and small groups for our walk, we always hope John of the Cross will join us because he always makes us laugh.” The deep love he had for Teresa [of Ávila], this deep mystical friendship bond that they had, he was fully alive. At his death, the monastery that he went to, he deliberately chose one of the superiors who didn’t like him. On his death bed, he called the superior, “So whatever I did to contribute to the conflict between us, I want to apologize.” That’s how he died and it [was] said the superior came out crying. It changed his life.

So that’s the evidence of this [dark night]. It radicalizes, which I think is Christ consciousness in the world. It’s beyond the darkness of this world in a way that paradoxically radicalizes our presence in it to the holiness of life on life’s terms. . . . Sometimes I say to myself a little prayer in my advancing years, “God, help me to be the kind of old person young people want old people to be. Help me not just to talk like this, but help me to walk around like this and answer the phone like this and talk to my grandchildren like this.” We’re all trying to do our best here to walk the walk. [1]

Finley speaks of the fruit of our fidelity to the experience of the dark night:

If we stay the course and go through this, we find our way deeper, deeper, deeper, and then we can see that at any given moment in these ways, through marital love, through parenting, through solitude, through oneness with the world, through silence, through service to community, through art, in any given moment, there can come flashing forth our unexpected proximity to this mystical dimension of union. [2]