Otec Richard se s námi dělí o svou víru ve věčnou povahu Pravého Já a jeho schopnost spojit nás s konečným cílem a smyslem:

Jakkoli jsem z náboženství zklamaný, nedokážu se ho vzdát. Pouze zdravé náboženství je připraveno nás nasměrovat za hranice pouhé psychologie - k vesmíru, univerzálnosti, k absolutnu. Pouze zdravé náboženství je připraveno všechno znovu sladit a propojit a znovu nás nasměrovat dovnitř celku, do skutečného společenství namísto pouhého individualismu.

Jedině vaše duše může poznat duši ostatních věcí. Pouze část může poznat celek, z něhož vzešla. Nejprve se však musí probudit něco ve vás, vaše Pravé Já. Většina duší je zpočátku "nespasená" v tom smyslu, že se nedokáže odvážit představit si, že by mohla být v jednotě s Bohem/Skutečností/Vesmírem. To je iluze, kterou Thomas Merton (1915-1968) nazval "falešným" já a kterou jsem si zvykl nazývat "odděleným" nebo malým já, které věří, že je autonomní a oddělené od Boha.

Thomas Merton říkal, že Pravé já by nemělo být považováno za nic jiného než život sám - ale ne můj malý život - Velký život. [1] Františkánský filosof Jan Duns Scotus (asi 1266-1308) řekl, že lidská osoba není odlišná nebo oddělená od Bytí samotného - ne od malého bytí, na které se vy a já upínáme a bereme ho příliš vážně, ale od Univerzálního bytí neboli "toho, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme", jak řekl Pavel Atéňanům (Sk 17,28).

Když se příliš spokojíme se svým odděleným já a nazýváme ho Životem, uvízneme na této úrovni a budeme se jí držet jako drahocenného života - protože to je jediný drahocenný život, o kterém si myslíme, že ho máme. Pokud nám někdo neřekne o Větším životě, nebo jsme se vědomě nespojili s nejhlubším základem svého bytí, budeme i nadále žít, jako bychom byli odděleni od Boha.

Konečný, ohromný dar spočívá v tom, že naše "oddělené" já se stává surovinou pro naši jedinečnou verzi Pravého Já. Naše běžné životy a schopnosti nejsou zničeny ani zavrženy. Jsou proměněny. Nebo, jak říká preface katolické pohřební liturgie, náš malý život "není ukončen, ale pouze proměněn". "Tato pomíjivá přirozenost oblékne nepomíjivost a toto smrtelné tělo oblékne nesmrtelnost" (viz 1 Kor 15,52-54) -  jedno nenahrazuje druhé, ale zahrnuje.

Vaše pravé já je život, bytí a láska. Láska je to, pro co jste byli stvořeni, a láska je to, kým jste. Když žijete mimo Lásku, nežijete ze svého pravého Bytí ani s plným vědomím. V Písni písní se zpívá, že "Láska je silnější než smrt. . . . Záblesk lásky je zábleskem ohně, plamenem JHWH" (Pís 8,6, Jeruzalémská bible). Vaše Pravé Já je malým plamínkem této Univerzální Skutečnosti, která je Životem samým, Vědomím samým, Bytím samým, Láskou samou, samotným Bohem.

Father Richard shares his belief in the eternal nature of the True Self and its ability to connect us to ultimate purpose and meaning:

As disappointed as I get with religion, I can’t give up on it. Only healthy religion is prepared to point us beyond the mere psychological to the cosmic, to the universal, to the absolute. Only healthy religion is prepared to realign and reconnect all things and reposition us inside of the whole, in true community instead of mere individualism.

Only your soul can know the soul of other things. Only a part can recognize the whole from which it came. But first something within you, your True Self, must be awakened. Most souls are initially “unsaved” in the sense that they cannot dare to imagine they could be one with God/Reality/the universe. This is the illusion of what Thomas Merton (1915–1968) called the “false” self and what I have taken to calling the “separate” or small self that believes it is autonomous and separate from God.

Thomas Merton said that the True Self should not be thought of as anything different than life itself—but not my little life—the Big Life. [1] Franciscan philosopher John Duns Scotus (c. 1266–1308) said that the human person is not different or separate from Being itself—not the little being that you and I get attached to and take too seriously, but Universal Being or “the One in whom we live, and move, and have our being,” as Paul said to the Athenians (Acts 17:28).

When we’ve gotten too comfortable with our separate self and we call it Life, we will get trapped at that level and we will hold onto it for dear life—because that’s the only dear life we think we have. Unless someone tells us about the Bigger Life or we’ve had a conscious connection with the deepest ground of our being, we will continue to live as though we are separate from God.

The final, stupendous gift is that our “separate” self becomes the raw material for our unique version of True Self. Our ordinary lives and temperaments are not destroyed or rejected. They are transformed. Or, as the Preface of the Catholic funeral liturgy puts it, our little life is “not ended but merely changed.” “This perishable nature will put on imperishability, and this mortal body will put on immortality” (see 1 Corinthians 15:52–54)—one including the other, not one in place of the other.

Your True Self is Life and Being and Love. Love is what you were made for and love is who you are. When you live outside of Love, you are not living from your true Being or with full consciousness. The Song of Songs says that “Love is stronger than death. . . . The flash of love is a flash of fire, a flame of YHWH” (Song of Songs 8:6, Jerusalem Bible). Your True Self is a tiny flame of this Universal Reality that is Life itself, Consciousness itself, Being itself, Love itself, God’s very self.