Tento týden se otec Richard Rohr podělí o některé myšlenky ze svého základního učení o Pravém Já, místě, kde v nás existuje Božská přítomnost:

Hledání a znovuobjevování Pravého Já je fundamentum, základní úkol, který nás postupně otevře přijímání lásky od Boha, druhých i nás samých a dávání lásky jim. Od samého počátku jsme stvořeni k Božímu obrazu (Gen 1,26-27; Ef 1,3-4).

Vy (a každá stvořená věc) začínáte se svou jedinečnou božskou DNA, jakýmsi vnitřním osudem, absolutním jádrem, které o vás zná pravdu. Tato pravá víra je ukryta ve sklepení vaší bytosti, imago Dei, které prosí, aby mu bylo dovoleno, aby se naplnilo a projevilo. "Byli jste vyvoleni v Kristu dříve, než byl stvořen svět - abyste stáli před Bohem v lásce - předem označeni jako plně adoptovaní synové a dcery" (viz Ef 1,4-5). To je vaše Pravé Já. Historicky se mu často říkalo "duše".

Ježíš celou svou bytostí odhalil a přijal paradox: lidské a božské není oddělené, ale jedno! Jeho život to přímo křičel. Proč se asi tak bráníme stejnému osudu? Většině z nás to připadá příliš dobré a příliš nebezpečné, než aby to byla pravda. Vždyť existuje tolik protichůdných důkazů! Mnozí duchovní mi v tomto odporují, přestože v Tradici to takto je celou dobu. Je to proto, že se bojíme nést břemeno božství? Jak říká Marianne Williamsonová: "Naším nejhlubším strachem je, že jsme nadmíru mocní." To je pravda. [1] Možná si podvědomě uvědomujeme, že kdybychom skutečně věřili, že jsme Božími chrámy (viz 1 Kor 3,16; 6,19; 2 Kor 6,16), museli bychom podle toho žít.

Pravé Já je Božské obydlí, Duch svatý ve vás. Řekl bych, že Pravé Já je právě ta božská část ve vás, která je dostatečně velká, dostatečně hluboká a dostatečně milostivá, aby plně přijala lidskou část ve vás. Jste-li pouze člověkem, budete mít tendenci své trapně omezené lidství odmítat. Zamyslete se nad tím!

Paradoxně člověka, který žije v tomto Pravém Já, charakterizuje nesmírná pokora, nikoli arogance. Zároveň víte, že jste Božím dítětem, ale také víte, že jste si to nezasloužili a nejste toho hodni. Víte, že to není nic jiného než dar (viz Ef 2,8-9 a celé Pavlovy spisy). Jediné, co můžete udělat, je poděkovat Někomu jinému, občas si radostí poplakat a bez váhání pokleknout.

Pravým účelem vyspělého náboženství je vést vás ke stále novým zkušenostem s vaším Pravým Já. Pokud to náboženství nedělá, je to náboženství k ničemu. Každá svátost, každý biblický příběh, každá bohoslužba, každé kázání, každý chvalozpěv, každý kousek kněžství, služby nebo liturgie má jediný účel: umožnit vám zakusit vaše Pravé Já - kdo jste v Bohu a kdo je Bůh ve vás - a žít velkorysý život z tohoto Nekonečného zdroje.

This week Father Richard Rohr shares some of his core teachings about the True Self, the place where the Divine Presence exists in us:

Searching for and rediscovering the True Self is the fundamentum, the essential task that will gradually open us to receiving love from and giving love to God, others, and ourselves. We are created in the image of God from the very beginning (Genesis 1:26–27; Ephesians 1:3–4).

You (and every other created thing) begin with your unique divine DNA, an inner destiny as it were, an absolute core that knows the truth about you. This true believer is tucked away in the cellar of your being, an imago Dei that begs to be allowed, to be fulfilled, and to show itself. “You were chosen in Christ before the world was made—to stand before God in love—marked out beforehand as fully adopted sons and daughters” (see Ephesians 1:4–5). This is your True Self. Historically, it was often called “the soul.”

Jesus revealed and accepted a paradox in his entire being: the human and divine are not separate, but one! His life shouted it. I wonder why we so resist our same destiny? For most of us, this seems just too good and too dangerous to be true. There is so much contrary evidence! Many clergy fight me on this, even though it is quite constant in the Tradition. Is it because we are afraid to bear the burden of divinity? As Marianne Williamson says: “Our deepest fear is that we are powerful beyond measure.” [1] Maybe we realize subconsciously that if we really believed that we are temples of God (see 1 Corinthians 3:16, 6:19; 2 Corinthians 6:16), then we would have to live up to it.

The True Self is the Divine Indwelling, the Holy Spirit within you. I would say that the True Self is precisely the divine part of you that is great enough, deep enough, gracious enough to fully accept the human part of you. If you are merely human, you will tend to reject your embarrassingly limited humanity. Think on that!

Paradoxically, immense humility, not arrogance, characterizes someone who lives in this True Self. You simultaneously know you are a child of God, but you also know that you didn’t earn it and you are not worthy of it. You know it’s entirely a gift (see Ephesians 2:8–9 and throughout the Pauline writings). All you can do is thank Somebody Else, occasionally weep with joy, and kneel without any hesitation.

The true purpose of mature religion is to lead you to ever new experiences of your True Self. If religion does not do this, it is junk religion. Every sacrament, every Bible story, every church service, every sermon, every hymn, every bit of priesthood, ministry, or liturgy is for one purpose: to allow you to experience your True Self—who you are in God and who God is in you—and to live a generous life from that Infinite Source.